ECLI:CZ:US:2007:1.US.353.06
sp. zn. I. ÚS 353/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele B. J., t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 337/2006 ze dne 29. 3. 2006, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 136/2005 ze dne 23. 11. 2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 42 T 15/2005-285 ze dne 6. 9. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 337/2006 ze dne 29. 3. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 136/2005 ze dne 23. 11. 2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 42 T 15/2005-285 ze dne 6. 9. 2005. Rozsudkem soudu I. stupně byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a porušení základního ustanovení čl. 1 Listiny, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Nejvyšší soud pochybil v tom, že posoudil jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami. Takový postup odporuje podle názoru stěžovatele smyslu a účelu dovolání a je porušením čl. 13 Úmluvy, podle něhož každý, jehož přiznaná práva a svobody byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Dovolací soud tak neměl postupovat, protože zákonné podmínky přípustnost dovolání byly splněny; dovoláním napadené rozhodnutí totiž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Za podstatu porušení svého práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel odmítnutí jeho argumentů prokazujících, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Rozsudek Městského soudu v Praze i usnesení Vrchního soudu v Praze trpí vadami, protože skutková zjištění jsou nejasná a neúplná a oba soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Výrok o vině je v rozporu se správným hodnocením důkazů a z provedených důkazů nevyplývá. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Původní ústavní stížnost doplnil stěžovatel svými dalšími osobními podáními, v nichž se podrobně vyjadřuje k situaci, za která mělo dojít k souzenému skutku, hodnotí výpovědi svědků a postup soudu I. stupně.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obdobné námitky byly uplatněny již v řízení před soudy obou stupňů i v řízení dovolacím. Nejvyšší soud neporušil svým rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani právo na účinné opravné prostředky, ani jinak nezasáhl do jeho základních práv. Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že se soud I. stupně i soud odvolací právní kvalifikací jednání stěžovatele zabývaly dostatečně, což vyjádřily v odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž v plném rozsahu odkázal. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství i Vrchní státní zastupitelství v Praze se výslovně vzdala postavení vedlejšího účastníka. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že použitá právní kvalifikace zcela odpovídá zjištěným skutečnostem, a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že uvedená vyjádření - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinesla žádné nové skutečnosti ani argumentaci, a proto k nim při posouzení předmětné ústavní stížnosti nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 42 T 15/2005 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 42 T 15/2005-285 ze dne 6. 9. 2005 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. V odůvodnění uvedl, že na základě všech uvedených skutečností a provedených důkazů dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že se stěžovatel žalovaného jednání dopustil. Byly vyčerpány veškeré možné dostupné důkazní prostředky k zjištění jeho viny. Skutkově šlo o to, že dne 17. 3. 2005 bodl v klubu "Ústřice" v Praze 8 po předchozí rozepři v úmyslu usmrtit kuchyňským nožem s čepelí cca 11,5 cm zezadu do pravého boku L. H., který byl bezprostředně ohrožen na životě a k úmrtí nedošlo díky okamžitému lékařskému zákroku.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné právní hodnocení skutku. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 136/2005 ze dne 23. 11. 2005 odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že řízení před soudem I. stupně bylo provedeno řádně a nevykazuje žádné podstatné vady, na něž by bylo nutno reagovat zrušením napadeného rozhodnutí. Dále konstatoval, že i všechny důkazy byly řádně provedeny. Ve vztahu k stěžovatelovým námitkám zdůraznil, že skutková zjištění, tak jak byla Městským soudem v Praze učiněna, nevzbuzují žádné výrazné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí jak o vině, tak i o trestu. V dalším se potom zabýval rozborem jednotlivých námitek stěžovatele. Dále se vyjádřil i k námitce týkající se právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy a závěr soudu I. stupně shledal správným.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 337/2006 ze dne 29. 3. 2006 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. K námitce stěžovatele, že soudy nižších stupňů neučinily dostatečné skutkové závěry, z nichž by mohly dovodit jeho srozumění s následkem (roz. s vraždou), Nejvyšší soud uvedl, že soudy v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o srozumění obviněného se smrtelným následkem. V této souvislosti zopakoval základní údaje, z nichž lze vyvodit naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy, pro který byl stěžovatel obžalován.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky týkající se skutkových zjištění, jimž stěžovatel vytýká nejasnost a neúplnost. Návazně pak uplatňuje i námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy.
V obecné rovině je třeba nejdříve uvést, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud z hlediska, zda jsou dotčena ústavním pořádkem garantovaná základní práva a svobody stěžovatele a nezkoumá věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem relevantním z hlediska ochrany základních práv či svobod, tedy nikoli dokazování mající význam jen pro samo meritum věci.
Vycházeje z těchto zásad, Ústavní soud porušení základních práv či svobod stěžovatele - se zřetelem k jeho námitkám - neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci -ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele - s těmito závěry plně ztotožnil. Sám soud prvního stupně se zabýval i důkazními návrhy stěžovatele a pokud je ve velmi úzkém rozsahu neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento svůj postup odůvodnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu a to jak co do skutkové stránky věci, tak i do její právní kvalifikace, tj., že šlo o pokus trestného činu vraždy, za který byl stěžovatel odsouzen.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, že odmítnutím dovolání porušil Nejvyšší soud jeho právo na spravedlivý proces, nemohl Ústavní soud ani tomu přisvědčit. Jeho dovolání nebylo odmítnuto jako nepřípustné, dovolací soud se věcně podaným dovoláním zabýval a z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že ho odmítl jako zjevně neopodstatněné. Svůj názor na úplnost skutkových zjištění i na právní kvalifikaci dostatečně výstižně také v napadeném rozhodnutí vyjádřil. Nelze proto dospět k závěru, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud pak namítá, že bylo porušeno ustanovení čl. 13 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na účinné prostředky nápravy před národním orgánem nelze spatřovat v tom, že bude akceptován právní názor stěžovatele. Ostatně, Protokol č. 7 k Úmluvě sice stanoví, že každý má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, nezakládá však právo přezkumu trestního rozsudku ještě v další, třetí instanci.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ani k porušení jeho práva podle čl. 13 Úmluvy, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu