ECLI:CZ:US:2007:1.US.353.07
sp. zn. I. ÚS 353/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. H., zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Semilech ze dne 5. 12. 2006, čj. ZN 1086/2005 - 47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností G. H. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení uvedeného usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Semilech (dále též "státní zastupitelství") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením státní zastupitelství zamítlo, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování v Semilech ze dne 25. 10. 2006, čj. ORSM-264/TČ-80-2006. Tímto usnesením policejní orgán odložil, podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), trestní oznámení stěžovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Označený trestný čin měla spáchat L. H. tím, že jako jediná jednatelka firmy PILA Drábek, spol. s r. o., měla zcizit majetek označené společnosti - řezivo v hodnotě 845 700,-- Kč a tím znemožnit uspokojení pohledávky oprávněné G. H. ve výši 318 165,50 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se závěrem státního zastupitelství, že jednání L. H. nemůže být trestným činem a namítla, že hodnocení důkazů bylo svévolné. Má za to, že jednání L. H. naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) TrZ, neboť prodejem řeziva třetí osobě, a to přes zákaz dispozice se svým majetkem, uložený L. H. usnesením soudu o nařízení exekuce, poškodila stěžovatelku jako jiného věřitele.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání L. H. a věc byla podle §159a odst. 1 TrŘ odložena.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Případný nesouhlas s rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného (srov. sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291). Tím spíše nemůže být takový požadavek stěžovatelky právem ústavním. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v odložení věci policejním orgánem a v následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu. Na místě je vhodné doplnit, že Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
V projednávané věci je z obsahu napadeného usnesení patrno, že státní zastupitelství přezkoumalo rozhodnutí policejního orgánu, vypořádalo se s námitkami uplatněnými stěžovatelkou ve stížnosti a tuto stížnost shledalo nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedlo, že policejní orgán si pro své rozhodnutí opatřil všechny potřebné doklady. Pro trestně právní posouzení věci je významný úmysl. V této věci nebylo prokázáno, že by L. H. jednala s úmyslem snížit hodnotu majetku společnosti a znemožnit tak, byť i částečně, uspokojení pohledávek svých věřitelů, nebo zvýhodnit jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů, včetně stěžovatelky.
Nadto se sluší poznamenat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se policejní orgán podnětem stěžovatelky zabýval a svůj postup ve svém rozhodnutí zdůvodnil, stejně jako příslušné státní zastupitelství, které věc přezkoumávalo na základě stížnosti stěžovatelky. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu