ECLI:CZ:US:2007:1.US.379.07
sp. zn. I. ÚS 379/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora, se sídlem v Praze 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Co 577/2006-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen výrok o nákladech exekuce, a tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Stěžovatel namítl, že je v rozporu s čl. 9 odst. 1 podroben nucené službě a že je porušováno jeho vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť je de facto vyvlastňován, v rozporu s ust. čl. 11 odst. 4 Listiny. Porušen měl být i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti stručně shrnuto polemizoval s jednotlivými body stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (srov. na www.judikatura.cz). Konkrétně stěžovatel polemizoval s body 1, 5, 8-11 a 13 předmětného stanoviska, a žádal jeho revizi, neboť stanovisko je prý projevem přepjatého formalismu, Ústavním soudem dříve popíraného. Tento přepjatý formalismus, podle stěžovatele v historii Ústavního soudu ČR dosud nepoznaný, stěžovatel spojil s příchodem soudce JUDr. Vladimíra Kůrky, a žádal jeho vyloučení z rozhodování o revidovaném stanovisku, neboť výše citované stanovisko Ústavního soudu koresponduje se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 200/2005, na němž se tento soudce před svým příchodem na Ústavní soud podílel.
K věci samé stěžovatel uvedl, že při rozhodování o nákladech exekuce má být občanský soudní řád aplikován přiměřeně, z čehož mj. plyne, že nemůže být aplikován pojem procesního zavinění, neboť by to "logickým argumentem a contrario" znamenalo, že zastavení exekuce zavinil exekutor. Exekutora nelze stavět do pozice podnikatele, ani do pozice běžného účastníka civilního řízení, neboť je povinen exekuci provést bez ohledu na svou vůli. Stěžovatel tvrdil, že 50% exekucí vede vůči nemajetným povinným, proto není aplikovatelný právní názor z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van der Mussele proti Belgii, kde šlo o ojedinělý případ, neuspokojení jednoho nároku advokáta. Ztráta možnosti domáhat se úhrady na oprávněném vede k vyvlastnění exekutorova majetku. Stěžovatel nesouhlasil s názorem, že nesolventní povinný se může stát povinným solventním, neboť v tom případě by nemohlo docházet k zastavování exekucí pro nedostatek majetku. Exekutoři musí být nezávislí stejně jako soudci, přičemž Ústavní soud v minulosti považoval za ohrožení soudcovské nezávislosti odnětí jediného platu z celkových čtrnácti. U stěžovatele přitom neúspěšné exekuce představují 50 % všech exekučních řízení. Podle stěžovatele je věcí oprávněného, zda navrhne exekuci bez zjištění informací o majetku povinného, a zda vstupuje do obligačních vztahů s nebonitními dlužníky. V dané věci oprávněný věděl, že v daném trestním řízení (v němž byl uložen vymáhaný závazek) vystupuje velký počet poškozených, a že (v trestním řízení) nebyl zajištěn "zcela žádný" majetek obviněné. Oprávněný ani nevyužil žádného procesního prostředku k ověření bonity povinné "např. prohlášení o majetku dle ust. §260a a násl. o. s. ř." .
Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Co 577/2006-55, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 7. 9. 2006, č. j. Nc 3542/2003-37 zastavil exekuci, a současně rozhodl, že povinná má stěžovateli nahradit náklady exekuce. Stěžovatel podal proti výroku o nákladech exekuce odvolání, jímž se domáhal změny výroku tak, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce nesl oprávněný.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Co 577/2006-55, napadený výrok o nákladech exekuce potvrdil. Odkázal přitom mj. na stanovisko Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (dále "stanovisko Pléna").
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž naplnění má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud především konstatuje, že za irelevantní považoval ty části ústavní stížnosti, v nichž se stěžovatel domáhal "revize" citovaného stanoviska Pléna, a zároveň zcela nemístně a nevhodně prezentoval rádoby zasvěcené informace o vnitřním chodu Ústavního soudu ČR. Stanovisko může Plénum Ústavního soudu přijmout jen za podmínek daných ust. §23 zákona o Ústavního soudu, avšak taková situace v dané věci nenastala.
Krajský soud konstatoval (srov. napadené usnesení, str. 3 odst. 7), že z obsahu spisu nevyplývá, že by oprávněný měl při podání návrhu na nařízení exekuce k dispozici takové poznatky, z nichž by se dalo předvídat budoucí zastavení exekuce pro nedostatek majetku. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti. Konstruoval-li stěžovatel procesní zavinění oprávněného z toho, že vstoupil do vztahu s nebonitní dlužnicí, pak je taková námitka nepřiléhavá, neboť sám stěžovatel poukázal na to, že šlo řízení trestní, a tedy o závazek vzniklý z deliktu. Ze samotného počtu poškozených pak nelze automaticky dovozovat nedobytnost pohledávky,ohledně níž oprávněný žádá nařízení exekuce.
Dne 12. 9. 2006 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je první senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska nelze navazovat na závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05, na něž stěžovatel odkázal.
Výklad pojmu "procesní zavinění" je věcí výkladu podústavního práva, což je doména obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v případě zjištěného zásahu do základního práva, avšak na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatele.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. února 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu