ECLI:CZ:US:2007:1.US.396.07.1
sp. zn. I. ÚS 396/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., zastoupené JUDr. Květoslavou Vítkovou, advokátkou v Olomouci, Dobrovského 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 339/2006-115 ze dne 27. 9. 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 13 C 92/2002-84 ze dne 29. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 339/2006-115 ze dne 27. 9. 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 13 C 92/2002-84, ze dne 29. 11. 2005, ve znění usnesení ze dne 9. 6. 2006, č.j. 13 C 92/2002-106, kterým byla zamítnuta její žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem soudů a státního notářství při prodeji rodinného domu č.p. 325 v H. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces, zejména práva na to, aby její záležitost byla projednána spravedlivě a přiměřené lhůtě spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Napadenými rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 3.810.035,- Kč, způsobené nesprávným postupem státního notářství. Rodiče stěžovatelky R. a M. B. byli spoluvlastníky domu č.p. 325 a dalších nemovitostí v Hh. Dne 16. 12. 1988 byla před Státním notářstvím ve Zlíně uzavřena kupní smlouva, podle níž manželé B. prodali své nemovitosti manželům V. a E. O. Smlouva byla uzavřena a registrována pod sp. zn. 1 R 1305/88, aniž byl vzat zřetel na to, že prodávající R. B. trpěl již od roku 1977 těžkou chorobou, pro kterou byl nezpůsobilý k jakýmkoliv právním úkonům. Registrace smlouvy byla sice zrušena, avšak Městský soud v Praze vychází z názoru, že rozhodnutí o registraci nebylo zrušeno jako nezákonné. Skutečnost, že městský soud nevzal v úvahu, že registrace smlouvy byla zrušena, činí celé řízení vadným. Navíc stěžovatelka namítá, že ve všech řízení docházelo ke zcela nepřiměřeným průtahům. Proto navrhla, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny.
II.
Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 se ve stručných vyjádření k ústavní stížnosti plně odvolaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 92/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala od České republiky - Ministerstva spravedlnosti náhrady škody, způsobené jí nesprávným úředním postupem soudů a státního notářství při prodeji rodinného domku č.p. 325 v H. jejími rodiči M. a R. B. Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav. R. B. s manželkou byli vlastníky označeného rodinného domku. R. B. trpěl nejméně od roku 1977 duševní chorobou, nebyl schopen sám jednat se soudy a nemohl činit takové právní úkony jako je prodej nemovitosti; způsobilosti k právním úkonům však nebyl zbaven. O duševní nemoci rodinní příslušníci informace nepodávali. Ani manželka R. B., která byla dne 16. 12. 1988 přítomna při uzavírání kupní smlouvy jako spoluvlastnice, neupozornila státní notářku na duševní poruchu manžela a sama smlouvu podepsala. Státní notářka přitom nemusela duševní chorobu R. B. poznat. K registraci kupní smlouvy nebylo nutné vyžadovat znalecký posudek ohledně duševního zdraví jednajících osob. Výsledek dědického řízení po M. B. v roce 1989 vycházel z toho, že B. již nebyli vlastníky předmětné nemovitosti. V následných soudních řízeních v roce 1990 a 1991 (o doplatek kupní ceny a o neplatnost kupní smlouvy pro neplnění povinnosti z ní) byl R. B. zastoupen stěžovatelkou (dcerou) a JUDr. Gorazdou; ani jeden z nich neupozornil soud na duševní poruchu R. B. Po vypracování znaleckých posudků byla soudní řízení skončena se závěrem o neplatnosti kupní smlouvy, avšak z jiných důvodů než tvrzených v žalobě; tedy nikoliv pro porušení povinnosti kupujících, ale pro nezpůsobilost jednoho z prodávajících smlouvu uzavřít. Teprve poté bylo projednáno dědictví po B., včetně předmětné nemovitosti. R. B. v domku bydlel do hospitalizace v roce 1991, pak o něho pečovala stěžovatelka v bytě v Olomouci. Na neobývaném domě a neudržované zahradě pak vznikla stěžovatelce škoda. Soud I. stupně konstatoval, že sice stěžovatelce vznikla škoda, avšak nebylo zde nezákonné rozhodnutí (zrušení rozhodnutí pro nezákonnost), ani nesprávný postup státního notářství při uzavírání a registraci kupní smlouvy. Soud I. stupně proto rozsudkem č.j. 13 C 92/2002-84 ze dne 29. 11. 2005, ve znění usnesení č.j. 13 C 92/2002-106 ze dne 9. 6. 2006, žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 13 Co 339/2006-115 ze dne 27. 9. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně provedl důkazy ke všem pro rozhodnutí právně významným skutečnostem, zjistil v potřebném rozsahu skutkový stav, který následně i správně právně posoudil. Zabýval se i námitkou stěžovatelky ohledně průtahů v řízení a při rozhodování. V této souvislosti poukázal na časový sled událostí, v jehož rámci došlo v roce 1988 k uzavření kupní smlouvy, kterou počala stěžovatelka zpochybňovat až po roce 1990, a to na základě plné moci duševně nemocného otce. V soudním řízení bylo po vypracování znaleckých posudků rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy pro nezpůsobilost jednoho z prodávajících (R. B.) k právním úkonům. Délka tohoto řízení nepřesáhla 5 let a nebyly zde tedy neodůvodněné průtahy v řízení. Dále odvolací soud uvedl, že z obsahu provedených důkazů nevyplývá, že by bylo došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ať již u státního notářství nebo u soudů.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto aspektu napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je v první řadě nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu a s právním názorem, který obecné soudy při posouzení její věci vyslovily. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že "registrace předmětné kupní smlouvy byla zrušena". Obecné soudy v řízení, které není předmětem této ústavní stížnosti, vyslovily neplatnost kupní smlouvy pro nezpůsobilost jednoho z prodávajících (R. B. - otce stěžovatelky) k právním úkonům. V žádném řízení však nebylo rozhodnuto o tom, že státní notářka, před níž byla kupní smlouva uzavírána, porušila některou povinnost uloženou jí právním předpisem. Naopak obecné soudy konstatovaly, že státní notářka nemohla v tehdejší situaci, kdy se uzavření smlouvy účastnila i manželka R. B., usuzovat, že je tu stav, kdy by měla zkoumat způsobilost prodávajícího k právním úkonům; to i vzhledem k tomu, že v době krátce předcházející uzavření předmětné kupní smlouvy manželé B. domek teprve koupili a stav R. B. byl stejný.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, řádně zjistily skutkový stav věci a aplikovaly ústavně konformním způsobem běžné právo. Napadená rozhodnutí jsou jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Stěžovatelka namítala i neodůvodněné průtahy v řízeních, v nichž se o předmětné otázce a souvisejících otázkách rozhodovalo. Ústavní soud tedy zkoumal i tuto námitku. V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelka ji uplatnila již v odvolání proti napadenému rozsudku soudu I. stupně a odvolací soud se jí podrobně zabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že v původních soudních řízeních o neplatnosti kupní smlouvy k neodůvodněným průtahům nedošlo, a to i vzhledem k složitosti posouzení věci a nutnosti zkoumat duševní stav původního žalobce (R. B.). Ústavní soud nemá důvodu o tomto závěru odvolacího soudu pochybovat. Pokud jde o řízení, z něhož vzešly ústavní stížností napadená rozhodnutí, Ústavní soud po jejich přezkoumání dospěl k závěru, že ani zde nedošlo k neodůvodněným průtahům v řízení, neboť obecné soudy (zejména pak soud I. stupně) ve věci činily potřebné procesní úkony tak, aby věc mohla být řádně rozhodnuta.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu