ECLI:CZ:US:2007:1.US.4.07.1
sp. zn. I. ÚS 4/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp.zn. 11 Td 48/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující argumenty.
Napadeným rozhodnutím odňal Nejvyšší soud stěžovatelovu věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 2 T 152/2006, a přikázal ji k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv na svobod (dále jen "Listina"), neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Uvádí, že dle §25 tr. řádu lze z důležitých důvodů odejmout věc příslušnému soudu a přikázat ji jinému soudu téhož druhu a stupně. Je tedy možné měnit místní příslušnost soudu, je však nepřípustné měnit příslušnost věcnou. Podle stěžovatele však v dané věci byla bez zákonných důvodů změněna věcná příslušnost soudu. Stěžovatel byl obžalován z trestného činu podle §161 odst. 1 tr. zákona. Pro tento trestný čin není dána v prvním stupni příslušnost krajského soudu, neboť se nejedná o trestný čin, za nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně 5 let nebo za nějž lze uložit trest výjimečný a nejedná se ani o trestný čin taxativně vymezený v §17 a) až c) tr. řádu. Přikázáním věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tedy mělo dojít k porušení uvedeného základního práva stěžovatele.
II.
Ústavní soud zjišťuje, že napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud v trestní věci obviněných Mgr. V. Š., Mgr. V. V. a Mgr. J. H. (stěžovatele) na návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 podle §25 tr. řádu o odnětí uvedené trestní věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a o jejím přikázání Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (poznámka: podle návrhu ke konání společného řízení v trestní věci obviněných JUDr. J. B. a spol., které je u tohoto soudu vedeno pod sp.zn. 9 T 5/2006). V odůvodnění svého usnesení odkázal Nejvyšší soud na důvody uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2006, sp.zn. 11 Td 3/2006, které podle něj plně dopadají i na trestní věc obviněných Mgr. V. Š. a spol.
V uvedeném usnesení (viz www.nsoud.cz) poukázal Nejvyšší soud na to, že podle §25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem "důležité důvody" sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. řádu, dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Po zhodnocení všech skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z hlediska reálné naděje dovést věc k meritornímu rozhodnutí jim nejlépe vyhovuje Krajský soud v Českých Budějovicích a proto je vhodné, aby tento soud ve věci nadále jednal a rozhodl.
III.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení. Ten poukázal na to, že ústavní stížnost nelze hodnotit izolovaně bez znalosti souvislostí žalované trestní věci obviněného Mgr. J. H. s již projednávanou trestní věcí obviněného Mgr. V. V. a spol. před Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp.zn. 9 T 1/2006. Žalovaná trestní věc Mgr. V. Š., Mgr. V. V. a Mgr. J. H. napadlá k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 2 T 152/2006, souvisí s osobami obviněných i skutkově s věcí již projednávanou před Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Spojení obou věcí podle §23 odst. 3 tr. řádu bylo nutné nejen v zájmu objasnění věci, ale i z důvodů rychlosti řízení a procesní ekonomiky. Opatření podle §23 odst. 3 tr. řádu (spojení věcí) ovšem nemůže učinit žádný jiný soud než Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Proto mu také byla uvedená věc postoupena. Ust. §25 tr. řádu tedy Nejvyšší soud vyložil extenzivně, neboť jinak by spojení a společné projednání věcí evidentně k sobě patřících nebylo možné. Své původní vyjádření ze dne 9.5.2007 doplnil Nejvyšší soud vysvětlujícím vyjádřením ze dne 9.7.2007. V něm uvedl, že pravomoc k rozhodnutí podle §25 tr. řádu si Nejvyšší soud neatrahoval na základě právní kvalifikace jednání obviněných v obžalobě, ale na základě potřeby spojit tuto trestní věc z důvodů uvedených v §23 odst. 3 tr. řádu s trestní věcí, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka Tábor podle §17 tr. řádu již projednával. Spojením věci nově přikázané s věcí již projednávanou podle §23 odst. 3 se stane Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka Tábor věcně příslušný i k projednání věci, která mu před spojením věcně nepříslušela. Protože obě věci může podle §23 odst. 3 tr. řádu spojit výlučně krajský soud, projednávající již první z nich, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než jak je ve výroku napadeného usnesení uvedeno. Tento stav je u skupinových věcí běžný, neboť věcná příslušnost soudu k projednání celé skupiny je dána, jsou-li podmínky §17 tr. řádu splněny alespoň u jednoho z obviněných. V souzené věci je tomu tak minimálně u obviněného Mgr. V. V.. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že zvoleným postupem nebude žádný z obviněných poškozen, protože i při postoupení věci a při jejím projednání krajským soudem, jako soudem I. stupně, zůstává právní kvalifikace jednání těchto obviněných uvedená v obžalobě, zachována.
Ústavní soud zaslal obě vyjádření Nejvyššího soudu právnímu zástupci stěžovatele k zaujetí stanoviska. Ten však ve stanovené lhůtě žádné stanovisko nezaujal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na zákonného soudce, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, II. ÚS 132/04, www.judikatura.cz). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byl zachován princip pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád (srov. rozhodnutí III. ÚS 561/02, www.judikatura.cz).
V konkrétní souzené věci byl k rozhodování příslušný Obvodní soud pro Prahu 5. Tento soud však v souladu s ust. §25 tr. řádu navrhl přikázání věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ke konání společného řízení v trestní věci obviněných JUDr. J. B. a spol., které je u tohoto soudu vedeno pod sp.zn. 9 T 5/2006. Takový postup umožňují ust. §20 odst. 1 tr. řádu, a §21 odst. 1, 2 tr. řádu. Z nich plyne, že pokud se koná o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, společné řízení, koná je ten soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. Za důležitý důvod k delegaci považuje soudní praxe i nezbytnost konání společného řízení, byly-li státním zástupcem podány samostatně obžaloby u různých soudů a jsou-li splněny podmínky podle §20 odst. 1 a §23 odst. 3 tr. ř. (viz např. rozh. č. 2/1983 Sb. rozh. tr., www.nsoud.cz).
Jak plyne z předložených podkladů, byly proti obviněným podány samostatné žaloby u různých soudů. Přikázání věci ke společnému řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře tedy bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu (v daném případě Nejvyššímu soudu) a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé. Nejvyšší soud aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu