ECLI:CZ:US:2007:1.US.416.05
sp. zn. I. ÚS 416/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. a G., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, PhD., advokátem se sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava 1, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31.3.2003, sp. zn. 5 T 128/2002, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 4 To 145/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2005, sp. zn. 8 Tdo 441/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že tím, že byl uznán vinným v části výroku ad 1. napadeného rozsudku okresního soudu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, dle čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), dle čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. b) a §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (výrok 1.) a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 a §250a odst. 1, 3 trestního zákona (výrok 2.) a odsouzen podle §250a odst. 3 a §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet dva měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 trestního zákona na čtyři roky a šest měsíců; podle §53 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 24.000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Zároveň byl podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2002, sp. zn. 9 T 173/1996, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo (tímto) zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného P. K..
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel návodu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. b) a §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona dopustil tím, že dne 17. 12. 1999 v dopoledních hodinách v Bravanticích, okres Nový Jičín a Polance, okres Ostrava, poté co dříve 15. nebo 16. 12. 1999 telefonicky kontaktoval a poté oznámil dopravní nehodu, která se měla stát v ranních hodinách dne 17. 12. 1999, k jeho požadavku dva příslušníci Policie ČR OŘ SDN Nový Jičín vyhotovili nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě, ze kterého se podávalo, že dne 17. 12. 1999 v 6.15 hod. v Bravanticích, okres Nový Jičín, zavinil spoluobviněný K. jako řidič nákladního automobilu zn. Avia 31.1 N dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. BMW 520, držitelky X. G., které řídil obviněný stěžovatel, tím, že při sjíždění z kopce na namrzlé vozovce dostal smyk, zadní částí vozidla vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím vozidlem zn. BMW, které po střetu vyjelo vpravo mimo vozovku a narazilo do stromu, čemuž byla přizpůsobena i fotografická fotodokumentace a náčrtek z místa dopravní nehody, přičemž údaje o pachateli přestupku K. a jeho vozidle jim předložil stěžovatel a současně s jejich vědomím podepsal za nepřítomného K. záznam o malé dopravní nehodě a následně (stěžovatel) záznam předložil společně s dalšími tiskopisy České pojišťovně, a.s.
Podle téhož rozsudku okresního soudu pokus trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona spáchal stěžovatel společně s K. tím, že ve dnech 20. 12. 1999 a 27. 12. 1999 v Ostravě, v budově agentury České pojišťovny, a.s., oznámil za poškozenou svou manželku X. G. a K. za pojištěného obchodní společnost Eurolimo prostřednictvím stěžovatele se záměrem získat pojistné plnění, na které nebyl právní nárok, prostřednictvím vyplněných tiskopisů "Dotazník pro poškozeného" a "Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla", že dne 17. 12. 1999 v 6.15 hod. v v Bravanticích, okres Nový Jičín, zavinil K. jako řidič nákladního automobilu zn. Avia 31.1 N dopravní nehodu s osobním vozidlem zn. BMW 520 držitelky X. G., které řídil stěžovatel, tím, že při sjíždění z kopce na namrzlé vozovce dostal smyk, zadní částí vozidla vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím vozidlem zn. BMW, které vytlačil z vozovky, kde narazilo do stromu, což se však nezakládalo na pravdě, neboť s vozidlem zn. BMW 520 havarovala bez cizího zavinění manželka stěžovatele X. G. již dne 8. 12. 1999 v Bravanticích na stejném místě, přičemž stěžovateli na základě jeho žádosti policisté Policie ČR OŘ SDN po předložení dokladů, které mu zapůjčil obviněný K. dne 17. 12. 1999, vypracovali nepravdivý záznam o malé dopravní nehodě, který předložil České pojišťovně, a.s., v důsledku čehož měla manželka stěžovatele jako poškozená neoprávněně obdržet od České pojišťovny, a.s., finanční částku 114.000,- Kč, kterou však neobdržela, neboť Česká pojišťovna, a.s., zjistila, že k této dopravní nehodě nedošlo tak, jak je uvedeno.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním (totéž učinil obviněný Kawulok). Podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu byl rozsudek soudu prvního stupně krajským soudem zrušen toliko ve výroku o trestu ohledně obou obviněných a podle §259 odst. 3 trestního bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen podle §158 odst. 1 a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 trestního zákona na tři roky; podle §53 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 24.000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Znovu bylo rozhodnuto též o trestu ohledně druhého obviněného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k řešení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V této souvislosti lze konstatovat, že v částí ústavní stížnosti lze vidět v podstatě spíše nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem je zvrátit ve svůj prospěch; to samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. V tomto duchu stěžovatel argumentuje kupříkladu - převážně však toliko obecně - tím, že "Pokud by soud řádně a zákonně vyhodnotil důkazy, tak by zde zbyl jediný důkaz, a to moje výpověď, ze které mohl soud vycházet, kdy já jsem postupoval dle pokynů svědka G. a v žádném případě nedomlouval dokumentování fingované dopravní nehody. Nemohlo tedy ani být prokázáno, že jsem se měl dopustit návodu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele... z provedeného dokazování nevyplývá, že bych měl posledně jmenované svědky navádět ke spáchání jakéhokoli trestného činu."
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu (pozn.: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
2) Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že soud prvního stupně coby soud nalézací ohledně obou trestných činů, za jejichž spáchání byl stěžovatel odsouzen, opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy (byly to zejména výpovědi velkého počtu svědků, znalecký posudek, záznam o malé dopravní nehodě, formulář České pojišťovny, a.s. "Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla, "Dotazník poškozeného" podaný u České pojišťovny, a.s., žádost o vyřízení pojistné události, sdělení České pojišťovny, a.s., o odložení pojistné události bez náhrady, zápisy o poškození motorového vozidla, výpisy z knihy fonogramů Obvodního oddělení Policie ČR v Bílovci, výpis z knihy událostí policejních orgánů, sešit na evidenci bloků na pokuty na místě nezaplacených a další), které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí - zejména s ohledem na obsah znaleckého posudku a výpovědi znalce a na výpovědi svědků především K., K., M., G., M. a N. - dospěl k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádal s námitkami předkládanými obhajobou. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil.
Za tohoto stavu nelze soudu prvního stupně - ani skutkově ani pokud jde o právního posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jeho rozhodnutí je jasné a přesvědčivé, postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soud vyvodil, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
3) Pokud jde o napadené rozhodnutí krajského soudu, ten přiléhavě uvedl, že okresní soud provedl ve věci všechny potřebné důkazy, na základě kterých zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu, který mu umožnil ve věci rozhodnout, že provedené důkazy vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a logickým a přesvědčivě zdůvodněným postupem se zabýval věcmi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajský soud proto usoudil, že z provedených důkazů vyvodil okresní soud úplná a správná skutková zjištění. Současně se uspokojivě vypořádal s námitkami předkládanými obhajobou v rámci odvolacího řízení (str. 5 napadeného rozsudku). Lze tedy konstatovat, že se krajský soud v dané věci ztotožnil se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a s jeho skutkovými zjištěními, které, jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud shledává ústavně konformním; totéž lze uvést, pokud se krajský soud ztotožnil s právním posouzením předmětných skutků.
Nicméně krajský soud na č.l. 487 následně dodal, že "Důvodně (pozn. okresní soud) vycházel především ze znaleckého posudku Ing. K., do které dobře zapadají výpovědi B. G. a K. K., jakož i výše citované listinné důkazy. V neposlední řadě je zde i výpověď svědka J. V., za jehož přítomnosti se jak G., tak K. přiznali k tomu, že k žádné dopravní nehodě v místě a době, jak tvrdil obžalovaný G. a K., nedošlo a pokud jednali jak jednali, tak z popudu obžalovaného G.. Uvedené skutečnosti pak byly ujištěny i z výpovědi svědkyně JUDr. D. S.." K tomu Ústavní soud uvádí následující.
Pokud jde o první větu citované části odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, nutno dodat, že je dosti neurčité a znemožňuje tak jednoznačné určení výpovědí G. a K., které mají "dobře zapadat" do znaleckého posudku Ing. K.. K takové neurčitosti přispívá právě i nejasný výraz "dobře zapadají". Nicméně lze dovodit, že tím měl krajský soud logicky na mysli ty výpovědi uvedených dvou svědků, které obsahově podporují zmíněný znalecký posudek coby usvědčující důkaz, tedy toliko výpovědi G. a K. z 14.3.2000 z přípravného řízení (str. 26 vyšetřovacího spisu a násl., str. 36 vyšetřovacího spisu a násl.), jak ostatně tvrdí i stěžovatel ve své ústavní stížnosti, a což potvrzuje i v jistém smyslu Nejvyšší soud na str. 5 svého napadeného usnesení.
V této souvislosti je však třeba uvést - jak se namítá i v ústavní stížnosti - že k zahájení trestního stíhání stěžovatele došlo až dne 23.3.2000 (str. 5-6 vyšetřovacího spisu), tedy teprve následně po provedení shora citovaných výslechů G. a K., byť se ale nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon (protokol o jejich výslechu ze dne 14.3. 2000 žádný údaj o tom, že byl tento úkon uskutečněn jako úkon dle §160 odst. 4 trestního řádu, neobsahuje, přičemž rovněž součástí spisové dokumentace není žádný dokument prokazující, že byl tento úkon byl neodkladným či neopakovatelným). Stěžovateli, resp. jeho obhájci, nebylo dne 14.3.2000 umožněno G. a K. buď přímo vyslýchat anebo jim položit doplňující otázky. Přitom Ústavní soud již v minulosti opakovaně výslovně judikoval, že v trestním řízení nelze akceptovat jako důkaz svědecké výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání, nejde-li o neodkladný, resp. neopakovatelný procesní úkon (srov. např. I. ÚS 483/03). Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 trestního řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy trestní řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy, provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (srov. např. II. ÚS 15/04). Je tak třeba dát stěžovateli za pravdu v tom, že s takovými svědeckými výpověďmi nelze nakládat jako s důkazy procesně účinnými, navíc jako s důkazy usvědčujícími, což však učinil krajský soud. K závěru o procesní nepoužitelnosti výpovědi G. a K. ze dne 14.3.2000 přitom dospěl správně i okresní soud (str. 18 napadeného rozsudku) a též Nejvyšší soud (str. 5 napadeného usnesení).
Ústavní stížnost v této souvislosti uvádí, že uvedený závěr o procesní nepoužitelnosti takového důkazu má přitom nutně za následek i procesní nepoužitelnost - vzhledem k jejich obsahu - též výpovědí svědků J. V. a JUDr. D. S., neboť ti podávali svědectví právě o obsahu výpovědi G. a K. ze dne 14.3.2000; opačný postup by znamenal obcházení procesní nepoužitelnosti těchto důkazů. I v tomto případě tedy Ústavní soud dává za pravdu stěžovateli, že k výpovědím V. a JUDr. S. nemohlo být krajským soudem přihlédnuto.
Lze tedy usuzovat, že výše uvedeným postupem krajský soud pochybil. Nicméně je nutno v této souvislosti zdůraznit, že - bráno obecným pohledem - Ústavní soud, ať již při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, vždy zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Projevem této zásady je i teze, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost daného konkrétního trestního řízení v celém kontextu a zpravidla nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. Proto ne vždy existence určitého právního nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
V tomto "materiálním" duchu Ústavní soud nahlížel i na souzenou věc. V této souvislosti nemohl přehlédnout, že odkaz na shora uvedené procesně nepoužitelné důkazy krajským soudem byl učiněn toliko nad rámec toho, že týž souhlasil se skutkovým zjištěním a způsobem hodnocení provedených důkazů, jak učinil soud prvního stupně; to vyplývá již jen ze samotné systematiky odůvodnění napadeného rozsudku. Obdobný názor zaujal i Nejvyšší soud (str. 5 napadeného usnesení). Jinými slovy, lze dovodit, že krajský soud vycházel ve svých úvahách primárně z hodnocení provedených důkazů okresním soudem a z jeho skutkových závěrů, který takové procesně neúčinné důkazy ze svých úvah vyloučil. Základním podkladem pro rozhodování a pro samotné řízení v dané věci vůbec tedy byly důkazy jiné, procesně použitelné, jež lze současně považovat za dostatečný podklad pro závěr o stěžovatelově vině.
Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud nahlížel na danou věc v duchu zásad materiálního právního státu a hodnotil řízení jako celek, odkaz na procesně neúčinné důkazy byl svou povahou toliko subsidiární a týkal se jen rozhodnutí krajského soudu, tudíž jen rozhodnutí soudu jednoho stupně. Z důvodů výše uvedených má však za to, že ani napadeným rozhodnutím krajského soudu k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
4) Stěžovatel sice ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, výslovně však proti němu nic nenamítal. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že implicitně Nejvyššímu soudu vytýká to, jak se Nejvyšší soud vypořádal se s jeho námitkami ohledně odkazu krajského soudu na procesně neúčinné důkazy, které uplatnil kromě v ústavní stížnosti i v dovolání. S takovými námitkami se však Nejvyšší soud vypořádal ústavně konformně (str. 5 napadeného usnesení), což v zásadě odpovídá přesvědčení Ústavního soudu vyjádřeného v tomto usnesení. Jelikož Ústavní soud shledal i další části napadeného usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska za plně přijatelné, uzavřel, že ani jím k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele zjevně nedošlo.
5) Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Vojen Güttler
předseda senátu