ECLI:CZ:US:2007:1.US.421.06.1
sp. zn. I. ÚS 421/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele arch. J. G., zastoupeného Filipem Berglem, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2005, čj. 31 C 80/97 - 250, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, čj. 20 Co 85/2006 - 262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2005, čj. 31 C 80/97 - 250, kterým byla, ve sporu o zaplacení 568,60 Kč a 1 511,10 Kč, uložena žalovanému Bytovému družstvu Bílý dům povinnost zaplatit stěžovateli 17ti% úrok z prodlení z částky 1 270,60 Kč a žaloba stěžovatele na zaplacení částky 568,60 Kč byla zamítnuta. Stěžovatel rovněž požadoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, čj. 20 Co 85/2006 - 262, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé a byl změněn ve výroku o nákladech řízení.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy a zopakoval všechny námitky, které uplatnil již ve svém odvolání. Zdůraznil svůj nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů obou stupňů. V řízení došlo k dlouholetým průtahům. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem soudů obou stupňů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, daná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Městský soud v Praze poukázal na to, že ústavní stížnost obsahuje převážně popis průběhu řízení před soudem prvního stupně a tvrzení, že došlo k průtahům, v jejichž důsledku vznikla stěžovateli škoda. V řízení před Městským soudem v Praze k průtahům nedošlo. Z obsahu stížnosti není zřejmé, jaký vliv mohly mít průtahy v řízení na věcnou správnost rozhodnutí soudů a v čem konkrétně bylo porušeno nebo dotčeno některé z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Výtky směřující proti správnosti skutkových a právních závěrů odvolacího soudu nemají ústavněprávní rozměr a nemohou tak být důvodem k ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl, jaký konkrétní důkaz, navržený v jeho prospěch, nebyl odvolacím soudem vzat v úvahu a v jaké konkrétní skutečnosti spatřuje porušení svých ústavních práv. Podle názoru odvolacího soudu nebyla v předmětné věci porušena žádná ze základních práv a svobod stěžovatele.
Právo podat repliku ke shora uvedeným vyjádřením stěžovatel nevyužil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před soudy obou stupňů a nezjistil, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ve svých rozhodnutích se obecné soudy dostatečně a přehledně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Skutečnost, že považovaly provedené důkazy, zejména revizní znalecký posudek, za dostatečný podklad pro svá rozhodnutí a k vyslovení právního závěru (se kterým se stěžovatel neztotožňuje), nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu