ECLI:CZ:US:2007:1.US.439.06
sp. zn. I. ÚS 439/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ESPRIT ČR spol. s r. o., obchodní společnosti se sídlem Praha 1, Jakubská 674/5, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, čj. 13 Co 54/2006 - 49, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona č. 252/1994 Sb. se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 2003, čj. 16 C 32/2003 - 25, podle něhož je žalovaná stěžovatelka povinna zaplatit žalobci - České televizi částku 294 350,-- Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka vznikla z důvodu dlužné částky za platbu televizního poplatku za 29 televizních přijímačů, který stěžovatelka, jako provozovatelka hotelu Esprit, učinila součástí zařízení pokojů v uvedeném hotelu. Soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit, kromě poplatků za duben a květen 2000, též přirážku za každý televizní přijímač ve výši 10 000,-- Kč, tedy 290 000,-- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila výklad termínu "držba" (připouští své vlastnické právo k televizním přijímačům, nikoliv však jejich držbu v rozhodné době), stejně jako účel úhrady televizních poplatků. Tvrdí, že vyčerpala všechny opravné prostředky, upozornila na průtahy v dané věci a na protiústavnost zákona č. 252/1994 Sb., který, podle jejího tvrzení, zakotvuje skrytou daň z televizního přijímače. Proto navrhla zrušení označeného rozhodnutí, stejně jako zákona č. 252/1994 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (což Ústavní soud zjistil dotazem u příslušného obecného soudu). V této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Nepodá-li tedy stěžovatelka dovolání, na které neměla ve smyslu občanského soudního řádu právní nárok, nečiní to sice její ústavní stížnost nepřípustnou (viz §72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ale tímto postupem se zbavila možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím, neboť, jak již z uvedeného vyplývá, přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není úkolem Ústavního soudu. (srov. poučení o dovolání, jde-li o řešení otázky zásadního právního významu).
Ústavní soud se proto omezil jen na ústavněprávní aspekty případu, protože posuzování správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o výklad podústavního práva, zásadně přísluší soudům obecným, zejména odvolacímu a soudu nejvyššímu. To neplatí jen tehdy, pokud by interpretace podústavního práva, učiněná v rozhodnutí obecného soudu, byla interpretací svévolnou (např. danou nerespektováním kogentní normy) anebo interpretací, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) - srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a konstantní judikatura na tento nález navazující. Nic takového ovšem Ústavní soud v této věci neshledal a nic takového nemůže být dovozeno ani ze stěžovatelkou zpochybňovaného výkladu pojmu "držba", použitého v právních normách Městským soudem v Praze aplikovaných.
Podstatou ústavní stížnosti není zpochybnění odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, ale zpochybnění ústavnosti v rozhodné době účinného zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (zrušeného zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů). Stěžovatelka ve skutečnosti k protiústavnosti zákona č. 252/1994 Sb. nepřinesla, kromě zcela obecných frází, vůbec žádné argumenty. Tvrdí, že televizní poplatek je formou skryté daně. Z hlediska ústavněprávního je ovšem podstatné, že povinnost platit televizní poplatek byla uložena stěžovatelce zákonem, za situace, kdy zákon č. 252/1994 Sb. sám o sobě žádné vady ústavněprávní povahy, podle názoru Ústavního soudu, nevykazoval.
Jakkoli je, při posuzování ústavnosti právního předpisu, Ústavní soud vázán pouze petitem návrhu, a nikoliv jeho odůvodněním, z uvedeného neplyne závěr, že navrhovatele, v řízení o kontrole norem (argumentuje-li obsahovým nesouladem právního předpisu s ústavním pořádkem), nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel (a to i stěžovatel, který spojí s ústavní stížností návrh na zrušení zákona) proti obsahovému nesouladu právního předpisu s ústavním pořádkem, nepostačuje, pro účely ústavního přezkumu, toliko označení zákona navrženého ke zrušení, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné uvést také důvod tvrzené protiústavnosti. Ústavní soud, v rámci přezkumu, není tímto důvodem vázán, je vázán toliko petitem (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03, publikován jako č. 512/2004 Sb.). Pokud ovšem nesnese navrhovatel dostatek argumentů pro jím tvrzenou protiústavnost zákona, není povinností Ústavního soudu zevrubně přezkoumávat veškeré myslitelné důvody jeho možné protiústavnosti, které navrhovatel neuvedl, byť je snad uvést mohl. Z tohoto důvodu Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Závěrem dlužno připomenout, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění eventuálních nejasností si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků řízení a přinesou-li tato stanoviska relevantní informace, eventuálně též dát stěžovateli možnost repliky k těmto stanoviskům. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se v podstatě opírá o argumentaci vycházející z vágního přesvědčení stěžovatelky o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo než podanou stížnost a návrh s ní spojený odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu