ECLI:CZ:US:2007:1.US.48.07
sp. zn. I. ÚS 48/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky ŠKODY PRAHA, a.s., IČO: 00128201, se sídlem Milady Horákové 109, 160 41 Praha 6, zastoupené Mgr. Evou Zemanovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2006, č.j. 29 Odo 839/2006-1224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 1. 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud ČR (dále jen "NS ČR") citovaným rozhodnutím zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2004, č.j. F 64107/2004 F 71918/2004 F 79817/2004/B 372-844 a potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, č.j. 7 Cmo 476/2004-913. Shledal, že otázka, zda lze změnou stanov zkrátit funkční období člena dozorčí rady voleného zaměstnanci, je otázkou, jež má po právní stránce zásadní právní význam. Protože obchodní zákoník nedává na uvedenou otázku odpověď, musel NS ČR hledat její řešení za použití teleologického a logického výkladu úpravy volby členů dozorčí rady zaměstnanci. NS ČR dospěl následně k závěru, že by bylo popřením účelu věci (tj. zajistit zaměstnancům akciové společnosti určitou kontrolu nad hospodařením společnosti), pokud by společnost (její akcionáři), kteří nemohou tyto členy odvolat, mohli dosáhnout jejich odchodu z funkce tím, že zkrátí změnou stanov jejich funkční období. Takový výklad právní úpravy volby dozorčí rady zaměstnanci by byl nelogický a odporoval by jejímu účelu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné poukázala na to, že v důsledku vadného postupu soudu se vůbec neměla možnost k věci vyjádřit. Právo na spravedlivý proces bylo prý porušeno samotným věcným obsahem rozhodnutí NS , který se dopustil svévolné protiústavní (a nelogické) aplikace práva, neboť obchodní zákoník nikde nezakládá odlišné postavení jednotlivých členů dozorčí rady akciové společnosti. Dle stěžovatelky takový výklad vede k naprosté nejistotě v právních vztazích, ... je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a rovnosti i se zásadami odvozenými z právní normy; narušuje důvěru v právo, neodpovídá principu právního státu (zásadě předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti) a porušuje základní právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky projednání ústavní stížnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která tedy musí být zásadně splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jen jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje až v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Z obsahu ústavní stížnosti samé Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka navrhla zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2006, č.j. 29 Odo 839/2006-1224, aniž by vyčkala (nových) rozhodnutí obecných soudů (tj. Městského soudu v Praze a v případě podaného opravného prostředku také Vrchního soudu v Praze), jejichž původní rozhodnutí Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny a proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2007
Vojen Gűttler v.r.
soudce zpravodaj