ECLI:CZ:US:2007:1.US.49.05
sp. zn. I. ÚS 49/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1304/2004, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 3 To 71/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností R. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") pro porušení práva na spravedlivý proces.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2004, čj. 30 T 10/2002 - 1738. Odvolací soud, po doplnění dokazování, pozměnil skutkovou větu oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že za jediný zdroj akutní otravy oxidem uhelnatým poškozeného M. D., s následkem smrti, označil instalované propan-butanové topné zařízení a pozměnil i právní kvalifikaci účastenství spoluobžalovaného P. Š., aby z právní věty bylo zřejmé, že se jedná o účastenství nikoliv na dokonaném trestném činu, ale pouze na pokusu trestného činu, a znovu uznal stěžovatele vinným jednak pokusem trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 k ustanovení §250a odst. 2, 5 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jednak trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ, spáchaného ve formě spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Trestná činnost stěžovatele a spoluobžalovaného P. Š. spočívala v tom, že stěžovatel, nejméně od 3. 1. 2000, pojal úmysl získat finanční prostředky vyplacením pojistného plnění jako osobě oprávněné ze životních pojistek jiné osoby, která by své smlouvy o životním pojištění pro případ plnění uzavřela ve prospěch stěžovatele. Vznik pojistné události hodlal zajistit usmrcením dotyčné osoby po uzavření předmětných životních pojistek. Její smrt měla vypadala navenek jako nešťastná náhoda či úraz. Tím by došlo i k navýšení vyplacených pojistných částek podle typu uzavřených pojistných smluv v jeho prospěch. Tento svůj plán na získání majetkového prospěchu začal realizovat jednak opatřením teoretických informací, zejména o "offshore společnosti", o "offshore bankovnictví", o převodu peněz do cizozemské banky přes tzv. "E-Gold účet", o krycích dokladech, o nesnadno vystopovatelné krycí e-mailové adrese, o zemích tzv. daňového ráje, a jednak o výrobě výbušnin. V posledním čtvrtletí roku 2000 za tímto účelem navázal bližší vztah s poškozeným M. D. (dále jen "poškozený"), kterého i příležitostně zaměstnával a využíval jeho finanční tísně i závislosti na stěžovateli v důsledku dluhu ve výši cca 20 000,-- Kč. Pod dojmem lstivé legendy o možnosti získání velkých finančních výdělků, pokud bude vozit autem počítačové komponenty do Ruska, jej přesvědčil k uzavření dočasných životních pojistek na dobu pěti let s tím, že ve smlouvách uvede sebe jako "oprávněnou osobu" pro případ vzniku pojistné události, v jejíž prospěch by pak byly i vypláceny peněžní částky v případě vzniku pojistné události. Následně poškozený, za pomoci a aktivní součinnosti stěžovatele, který mu uzavírání jednotlivých smluv u pojišťovacích ústavů předjednal (včetně stanovení konkrétní pojistné částky) a osobně jej i doprovázel při samotných jednáních v pojišťovnách, skutečně uzavřel, či se pokusil uzavřít, pojistné smlouvy jednotlivě uvedené ve výrokové části rozsudku pod písmeny a) - f). Jako kontakt na svoji osobu uvedl telefonní číslo mobilního telefonu, který užíval stěžovatel. Po uzavření těchto smluv stěžovatel platil, až do zadržení, za poškozeného sjednané pojistné částky v případě pěti pojistných smluv uvedených pod písmeny b) - f) ve stanovených termínech, event. poškozenému poskytl peníze na zaplacení pojistek či je zaplatil jeho jménem, a to ve výši nejméně 84 488,-- Kč. Po předchozí dohodě a přípravě stěžovatele a spoluobžalovaného P. Š., spočívající v úmyslném usmrcení poškozeného, jež mělo vypadat jako nešťastná náhoda a mělo mít za následek pojistné plnění z uzavřených smluv popsaných pod body b) - f), zakoupili koncem roku 2001 nákladní vozidlo tov. zn. Avia-A 30N-SMK, bez technického průkazu, se skříňovou nástavbou, SPZ SY 60-99. Počátkem ledna roku 2002, pouze v souvislosti s plánovanou cestou do Ostravy ve shora popsaném záměru, zabudovali do předmětné nástavby Avie kovovou postel s matrací a nainstalovali desetikilovou kovovou tlakovou láhev propan-butanu, včetně 4 ks propan-butanového teplometu MEVA ARDENT, typ 2171, propojený v jeden komplet, který upevnili na vnitřní stěnu skříňové nástavby, v rozporu s bezpečnostními předpisy a návodem k obsluze teplometu. Posléze pod záminkou potřeby pomoci při naložení a převozu koupeného autozvedáku z dosud blíže nezjištěného autobazaru v Ostravě - Hrabůvce do České Třebové, dohodli s poškozeným jízdu z České Třebové do Ostravy, a to po půlnoci dne 8. 1. 2002. Skutečně dne 8. 1. 2002 kolem 00.30 hod., s ohledem na předem vytvořené a připravené okolnosti, byl nucen poškozený nastoupit do skříňové části Avie, neboť mu bylo obžalovanými sděleno, že bude mít k dispozici teplomet kvůli zimě a také postel. Vozidlo řídil spoluobžalovaný P. Š. bez příslušného řidičského oprávnění, v kabině vozidla se nacházeli P. S. a R. S.. V průběhu jízdy došlo k tomu, že hořáky teplometu, uvedené do provozu v tomto uzavřeném prostoru, vyprodukovaly takovou koncentraci oxidu uhelnatého (CO), v jejímž důsledku došlo u poškozeného, dne 8. 1. 2002 v době přibližně mezi 00.30 hod. až 05.00 hod., k akutní otravě oxidem uhelnatým se smrtelným následkem. Nález těla poškozeného v nástavbové části vozidla na čerpací stanici PARAMO v okrese Nový Jičín oznámil obžalovaný P. Š. nejdříve telefonicky svému bratru R. Š. (stěžovateli), dne 8. 1. 2002 v 05.34 hod. Teprve v 05.47 hod. telefonicky přivolal RZS Nový Jičín. Úmrtí poškozeného prezentoval jako nešťastnou náhodu. Následně po úmrtí poškozeného již dne 10. 1. 2002 stěžovatel zplnomocnil právní zástupkyni JUDr. Annu Košťálovou k jednání s výše uvedenými pojišťovacími ústavy. Opatřil si úmrtní list poškozeného, pojišťovnám oznámil vznik pojistné události a zahájil jednání směřující k vyplácení jednotlivých životních pojistek poškozeného ve svůj prospěch. Celková částka, kterou mohl získat v důsledku zmíněné pojistné události, by činila nejméně 21 545 137,-- Kč. S ohledem na zahájení trestního stíhání k plnění ze strany pojišťoven nedošlo.
V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel tvrdil, že usnesení Nejvyššího soudu ČR je projevem libovůle, neboť nebyl akceptován jím uplatněný dovolací důvod - nesprávná právní kvalifikace skutku. Odvolacímu soudu pak vytkl, že jeho skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel má za to, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného. Toto tvrzení dovozoval mj. i z části skutkové věty, kde samotná bezprostřední příčina smrti - tj. zapnutí a provoz plynového topidla - je popsána bez označení podmětu. I kdyby popis skutku odpovídal provedeným důkazům, nemohlo by se jednat o trestný čin vraždy, neboť spoléhání se na něčí neopatrnost nemůže být vraždou. Navíc, těžiště dokazování soudu prvního stupně spočívalo na existenci druhého zdroje oxidu uhelnatého ve vozidle (zavedení výfuku do nákladního prostoru), ale odvolací soud tuto skutečnost z výroku o vině vypustil s tím, že následek způsobilo pouze topidlo. Ve vztahu k procesu dokazování namítl, že obecné soudy neprovedly hodnocení důkazů v souladu s trestním řádem, přesto, že hodnotily důkazy nepřímé, které vinu neprokazují, prokazují pouze určité skutečnosti, které o vině mohou svědčit. Dále namítl, že provedená domovní prohlídka byla nezákonná.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR a odvolací soud. Oba soudy v podstatě poukázaly na části odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž se námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti zabývaly a navrhly ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citovaná vyjádření, neboť nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebyla uvedená vyjádření zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 10/2002, a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To však není případ stěžovatele.
Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není vědom, neboť jeho obsáhlá ústavní stížnost do značné míry kopíruje dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci a argumenty obsažené v ústavní stížnosti spočívají především v polemice se závěry obecných soudů.
Přezkoumáním právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. h) TrZ, a to i z hlediska příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného, se již podrobně zabýval ve shora uvedeném usnesení Nejvyšší soud ČR a pochybení neshledal. V odůvodnění mj. uvedl, že "lze sice uvažovat o tom, že smrt poškozeného by nenastala, pokud by si nezapálil topení, avšak nelze pominout, že řadou předcházejících aktů jednání obviněných (stěžovatele a spoluobviněného P. Š.) byly nastoleny takové okolnosti, které předurčovaly to, že poškozený si topení zapálí, a vzhledem k nim s tím obvinění počítali a chtěli to. Skutečnost, že si poškozený sám zapálil topení, proto za zjištěných okolností nezbavuje jednání obviněných jeho příčinného významu ve vztahu ke smrti poškozeného. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a smrtí poškozeného spočívá v tom, že ho postupně vlákali do situace, v níž bylo jisté, že si sám zapálí topení a ve fyzickém smyslu spustí smrtící mechanismus (technická stránka smrtícího mechanismu je popsána ve skutkové větě). Možnosti poškozeného vyhnout se smrtelnému následku byly velmi malé a prakticky nereálné, a to v zhledem k noční době, chladu, nemožnosti ovládat osvětlení prostoru a přítomnosti postele jako jediného vybavení skříňové nástavby vozidla. K tomu přistupuje také poznatek, který soudy učinily na podkladě znaleckého posudku ústavu - soudně lékařského oddělení, že totiž po určité době pobytu poškozeného v prostředí, kde se vyskytoval oxid uhelnatý, došlo u něho ke stavu, kdy, i když si případně uvědomil nebezpečí, které mu hrozí, nebyl již schopen reagovat, např. pootevřením okénka skříňové nástavby vozidla. Příčinný význam jednání obviněných pro smrtelný následek se stává jasným teprve za situace, kdy jednotlivé akty jednání obviněných jsou hodnoceny ve vzájemné souvislosti. V rámci tohoto nazírání získávají jednotlivé dílčí akty jednání obviněných evidentní logickou posloupnost a návaznost a ve svém souhrnu ukazují na to, že smrtelný následek z nich vyplynul. Zřejmá je také gradace příčinného významu jednotlivých aktů jednání obviněných, která se projevuje tím, že s každým dalším aktem tohoto jednání se snižovala možnost poškozeného uniknout smrtelnému následku a naopak vzrůstala možnost skutečného nástupu tohoto následku, a to až do stadia, kdy bylo prakticky jisté, že nastane, a kdy naopak jeho nedostatek by byl spíše jen náhodou".
Se závěry Nejvyššího soudu ČR, v odůvodnění jeho rozhodnutí, Ústavní soud souhlasí. Pro úplnost je nutno dodat, že důvodem, proč dílčí akt jednání stěžovatele a spoluobžalovaného P. Š. byl popsán ve skutkové větě bez označení podmětu tak, že "(...) došlo k tomu, že hořáky teplometu uvedené do provozu, ... vyprodukovaly takovou koncentraci oxidu uhelnatého, v důsledku čehož došlo u poškozeného ... k akutní otravě se smrtelným následkem", je ten, že v této části byla popsána technická stránka smrtícího mechanismu, který připravil stěžovatel se svým bratrem - spoluobžalovaným P. Š.. V dalším postačí odkázat na vyčerpávající odůvodnění usnesení, aniž by bylo účelné tyto důvody opakovat či dále argumentačně rozvíjet.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu spravedlivého procesu (jak bylo judikováno v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05). V řízení o ústavních stížnostech je možné o zásahu Ústavního soudu uvažovat teprve za situace, kdy soudy v procesu zjišťování skutkového stavu zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Taková situace však v souzené věci nenastala. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele. V postupu a skutkových a právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
Ve vztahu k nepřímým důkazům lze v obecné rovině konstatovat, že je zřejmé, že zejména v takto závažné a promyšlené trestné činnosti budou a jsou pachatelé odsuzováni hlavně na základě nepřímých důkazů, které mají nezastupitelný důkazní význam a hodnotu a nelze je z tohoto hlediska zlehčovat a vylučovat z důkazního řetězce, jak se o to snaží stěžovatel. Nicméně, dokazování nepřímými důkazy je obtížnější a náročnější než dokazování důkazy přímými, ale to neznamená, že jsou nepřímé důkazy horší, méně spolehlivé a méně významné než důkazy přímé. Nepřímý důkaz nabývá důkazní význam ve spojitosti s jinými důkazy. Musí tu být proto několik nepřímých důkazů a tyto musí tvořit soustavu, systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností. Proto odděleně pojatý nepřímý důkaz nedovoluje učinit závěr o jeho významu v trestní věci. Jeho význam je možné zjistit až při posouzení v souhrnu s dalšími důkazy. Každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně, tedy bez souvislosti s ostatními důkazy, jak to v odůvodnění ústavní stížnosti učinil stěžovatel, dovoluje vždy několik různých výkladů o svém významu. Proto je význam nepřímého důkazu určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů hodnocených ve vzájemné spojitosti a vztahu k těmto důkazům. Souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných nepřímých důkazů musí být uzavřen. To znamená, že musí vést výlučně jen k jedinému závěru a musí vylučovat možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970 - I. A č. 29/1971 Sb. rozh. Tr.) tak, jak tomu bylo v dané věci.
Je sice pravdou, že v dané věci se výrok o vině opíral o nepřímé důkazy, ale tento fakt neovlivňuje a nesnižuje jeho správnost, úplnost a odůvodněnost, a to i s ohledem na shora uvedené, neboť provedené nepřímé důkazy byly pro závěr o vině a následné vyslovení trestu dostačující. Nepřímé důkazy vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku, včetně subjektivní stránky, a usvědčily z jeho spáchání stěžovatele a spoluobžalovaného P. Š..
Ačkoli stěžovatel obecným soudům vytkl, že nehodnotily důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, sám v odůvodnění ústavní stížnosti předložil hodnocení jen jím vybraných důkazů, a to izolovaně bez vzájemné souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, čímž logicky došel ke zcela jiným, nesprávným závěrům.
V posuzované věci obecné soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Velice podrobně a pečlivě (viz rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 147 stran) hodnotily jednotlivé nepřímé důkazy samostatně a ve vzájemných souvislostech. Zdůraznily, že celé jednání se skládá z jednotlivých dílčích aktů jednání stěžovatele a spoluobviněného P. Š., které samy o sobě neměly schopnost přivodit smrtelný následek, ale v okamžiku, kdy jednotlivé velmi promyšlené akty jednání (uzavření pojistných smluv ve vlastní prospěch, zakoupení vozidla pouze pro cestu do Ostravy a k jehož řízení neměli řidičské oprávnění, instalace topidla a postele, žádost k poškozenému o pomoc při cestě do Ostravy, za současného využití jeho faktické závislosti na stěžovateli, plynoucí z jeho postavení dlužníka a z přislíbeného finančně výhodného zaměstnání ze strany stěžovatele a z toho vyplývající logický souhlas poškozeného s pomocí, cesta do Ostravy v noci, v chladu, nutnost nastoupení poškozeného do skříňové části vozidla, kde byla pouze postel a topidlo, přivolání lékařské pomoci k tělu poškozeného až dvacet minut po telefonickém kontaktu spoluobžalovaného P. Škrkoně se stěžovatelem, dva dny po úmrtí zmocnění advokátky k jednání s pojišťovnami ve věci vyplacení pojistného plnění, okamžité odstranění vozidla, aby nemohlo být podrobeno zkoumání ze strany orgánů činných v trestním řízení) jsou hodnoceny ve vzájemné souvislosti, mají logickou posloupnost a návaznost, z nichž smrtelný následek vyplývá. Ze souhrnu těchto jednotlivých promyšlených aktů stěžovatele a spoluobžalovaného vyplývá, že poškozeného vmanévrovali do situace, kdy bylo jasné, že si sám spustí smrtící mechanismu. Za tím účelem použili prostředky jednoznačně způsobilé smrt poškozeného přivodit (instalace naddimenzovaného topného zařízení do relativně malého prostoru). Nezůstalo tedy u nějakého "přání", které se "náhodou" splnilo, jak tvrdil stěžovatel, ale šlo o promyšlené, úmyslné usmrcení poškozeného, které mělo vypadat jako nešťastná náhoda, v zájmu plnění z pojistných smluv poškozeného.
Zavádějící je i tvrzení stěžovatele, že obžaloba, potažmo soud prvního stupně postavil vinu na tvrzení o existenci druhého zdroje oxidu uhelnatého, zatímco odvolací soud tuto skutečnost vypustil a vinu postavil jen na existenci instalovaného topného tělesa, čímž bylo formulováno nové obvinění a stěžovatel se celou dobu bránil jinému obvinění. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že stěžovateli bylo, po celou dobu trestního stíhání, kladeno za vinu úmyslné usmrcení poškozeného, v úmyslu získat majetkový prospěch, kdy za hlavní zdroj produkce oxidu uhelnatého bylo označeno značně naddimenzované topidlo nainstalované v nástavbě označené Avie. Existence druhého zdroje oxidu uhelnatého byla pouze podpůrná, což připustil i soud prvního stupně, který uvedl, že i za situace, kdyby nevzal za prokázanou existenci dalšího zdroje produkujícího oxid uhelnatý, použil by shodnou právní kvalifikaci jednání obžalovaných, zejména proto, za jakých okolností a souvislostí poškozený zemřel (č. l. 1880 spisu). Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že za jediný zdroj akutní otravy oxidem uhelnatým poškozeného s následkem smrti lze považovat instalované topidlo. V tomto směru také pozměnil skutkovou větu. Z uvedeného je patrno, že skutkový závěr odvolacího soudu o jediném zdroji akutní otravy oxidem uhelnatým není novým obviněním, ale zpřesněním stávajícího obvinění, neboť od samotného zahájení trestního stíhání bylo instalované topidlo charakterizováno jako hlavní zdroj produkce oxidu uhelnatého, zatímco druhý zdroj produkce oxidu uhelnatého byl pouze podpůrný, takže stěžovatel po celou dobu trestního stíhání věděl, co je mu kladeno za vinu a věděl, proti jakému obvinění se má bránit.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o nezákonně provedené domovní prohlídce. Jedná se o opakování námitky, s níž se vypořádal již soud prvního stupně (č. l. 1758 spisu) a jeho argumentaci zpřesnil a doplnil i soud odvolací (str. 21 - 22 rozsudku). Na jejich závěry lze odkázat. Pro úplnost je vhodné dodat, že osobou, u níž se prohlídka koná, je osoba, která prohlížené obydlí skutečně užívá. V dané věci byla domovní prohlídka provedena na základě odůvodněného příkazu soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. Nt 5103/2002 (č. l. 212), v němž byl jako uživatel předmětného bytu uveden stěžovatel, který byt skutečně užíval spolu se svojí družkou, která byla domovní prohlídce přítomna a na její průběh neuplatnila žádné námitky. Proto nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že v příkazu k domovní prohlídce byl nesprávně označen "majitel" bytu, ale i podnájemník.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž nebylo porušeno ani právo na nedotknutelnost obydlí, neboť domovní prohlídka byla provedena pro účely trestního řízení, na základě písemného odůvodněného příkazu soudce a v souladu s trestním řádem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu