ECLI:CZ:US:2007:1.US.498.04
sp. zn. I. ÚS 498/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: KATEVO INVEST s. r. o., se sídlem Brandýsek, Třebusice 82, PSČ: 273 41, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 39/51, PSČ: 150 00, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004, čj. 29 Odo 998/2003 - 235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2003, čj. 5 Cmo 360/2002 - 198, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, čj. 47 Cm 4/99 - 167, 47 Cm 66/99 - 89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před obecnými soudy došlo k hrubému porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na řádnou soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy, podle stěžovatelky, nerespektovaly ani vázanost zákonem ve smyslu čl. 95 Ústavy ČR. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky došlo tím, že vrchní soud odmítl přezkoumávat otázku splnění podmínek privatizace, konkrétně právní důsledky navýšení základního kapitálu Investiční a poštovní banky a. s. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001, čj. 29 Cdo 975/99 - 107, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97. Vrchní soud také nesprávně posoudil lhůtu k podání žaloby na uložení povinnosti učinit veřejný návrh o koupi akcií, pokud ji stanovil v délce 60 dnů. Možnost podat žalobu je podle stěžovatelky omezena pouze obecnou promlčecí lhůtou danou obchodním zákoníkem. Povinnost společnosti Nomura učinit veřejný návrh na koupi akcií vznikla dne 30. 3. 1998 u společnosti Saluka dne 1. 10. 1998 a podle stěžovatelky nezanikla ani ve smyslu §183b odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2000. Pouhá nemožnost vynutit splnění zákonné povinnosti procesní cestou fakticky liberovala subjekt, který povinnost dobrovolně nesplnil, v daném případě tedy společnosti Nomura a Saluka. Vrchní soud navíc stanovil nesprávně počátek šedesátidenní lhůty. Podle stěžovatelky k němu došlo o den dříve, než vrchní soud uvedl. Stěžovatelka také uvedla, že existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů při jejich hodnocení. Soudy neprovedly nebo bez náležitého odůvodnění odmítly provést jí navržené důkazy, ze kterých by bylo zřejmé, že společnosti Nomura a Saluka efektivně ovládaly v Investiční a poštovní bance a. s. více než 50% veřejně obchodovatelných akcií, s nimiž bylo spojeno hlasovací právo. Stěžovatelka také nesouhlasí s postupem vrchního soudu, který se dostatečně nevypořádal s tím, že městský soud odmítl postupovat podle §109 odst. 1 písm. c) OSŘ a nepodal u Ústavního soudu návrh na zrušení §183b odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku. Přitom toto ustanovení a čl. II. bod 8 zákona č. 142/1996 Sb. byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu č. 87/2003 Sb. Obecné soudy podle stěžovatelky rozhodovaly svévolně.
K ústavní stížnosti se vyjádřili, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, Nejvyšší soud, vrchní soud a městský soud.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Stejně tak vrchní soud odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku, uvedl, že postupem vrchního soudu i soudu prvního stupně nedošlo k porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod.
Městský soud odkázal na konkrétní pasáže jím vydaného rozsudku, které vyvracejí stěžovatelčino tvrzení o neprovedení některých důkazů. Stěžovatelka podle soudu formou ústavní stížnosti fakticky polemizuje s právními závěry učiněnými na základě řádně zjištěného skutkového stavu o tom, kdy se žalovaní stali akcionáři IP banky a. s. a zda jim vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií předmětné banky podle §183b odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Zmíněná vyjádření nepřinesla nic nového, co by Ústavní soud neměl k dispozici ve spisovém materiálu, takže nebylo nutné je posílat stěžovatelce, případné replice.
Ze spisu městského soudu sp. zn. 47 Cm 4/99 bylo zjištěno, že stěžovatelka se, jako akcionářka Investiční a Poštovní banky a. s., žalobou podanou u městského soudu domáhala proti žalovaným společnostem Nomura Europe plc. a Saluka Investments B. V., vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev jejich vůle učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií emitenta Investiční a poštovní banky a. s. (od 27. 9. 2000 IP banka, a. s.). Rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, čj. 47 Cm 4/99 - 167, 47 Cm 66/99 - 89, městský soud žalobu stěžovatelky zamítl.
Vrchní soud shora označený rozsudek městského soudu potvrdil rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, čj. 5 Cmo 360/2002 - 198. Dovolání stěžovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004, čj. 29 Odo 998/2003 -235.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). Z tohoto hlediska Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Obecné soudy prvního i druhého stupně založily svá rozhodnutí na celém komplexu argumentů. Na základě jejich rozboru byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a toto zamítnutí vrchním soudem potvrzeno. I kdyby byl jeden z dílčích argumentů, z hlediska výkladu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, nesprávný - např. interpretace čl. II. bodu 8 zákona č. 142/1996 Sb. ve vztahu ke zrušujícímu nálezu Ústavního soudu č. 87/2003 Sb., nebyla by taková dílčí argumentace sama o sobě způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Vyjádřeno jinak, zamítavé rozhodnutí obecných soudů stojí i na jiných důvodech a Ústavní soud má zato, že v tomto konkrétním případě zamítnutím žaloby stěžovatelky o nahrazení projevu vůle akcionáře učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií nebylo zasaženo do jejích základních práv.
Stěžovatelka bez bližšího odůvodnění také tvrdila, že do jejích základních práv zasáhl i Nejvyšší soud odmítnutím dovolání. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu a v jím vydaném usnesení neshledal žádný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, není případný. Ústavní soud v něm konstatoval, že rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je sice rozhodováním státu, ale nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku. Tím je, podle přesvědčení Ústavního soudu, dáno, že jakákoli dispozice s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem povolaného k provedení privatizace, za takto učiněné rozhodnutí se, za současného právního stavu, vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Stěžovatelčina interpretace tohoto rozhodnutí se tak jeví spíše jako nepochopení citovaného závěru Ústavního soudu.
Stěžovatelka také namítla nedostatky v procesu dokazování prováděného obecnými soudy a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 126, str. 85] tvrdí, že obecné soudy bez náležitého odůvodnění odmítly provést jí navržené důkazy. Ani tento odkaz stěžovatelky není relevantní. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování a zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu uvedly, proč další (stěžovatelkou navrhované) dokazování považovaly za nadbytečné (viz výslovně na str. 12 rozsudku vrchního soudu).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu