ECLI:CZ:US:2007:1.US.554.06
sp. zn. I. ÚS 554/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., t.č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Čankem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 4 To 36/2006-371 ze dne 20. 6. 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 40 T 3/2006-319 ze dne 4. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 4 To 36/2006-371 ze dne 20. 6. 2006, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 40 T 3/2006-319 ze dne 4. 6. 2006 a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců a k propadnutí věci. Původním - rovněž napadeným - rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel též uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Krajský soud v Brně uznal stěžovatele po provedeném dokazování vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a uvedl, že jednal v úmyslu přímém. Tuto právní kvalifikaci odůvodnil zejména jeho vědomostí, že poškozeného bodl ostrým nožem do břicha, kde jsou důležité životní orgány a že tím může způsobit smrtelné zranění člověku, neboť se v minulosti podobného činu dopustil. Vrchní soud v Olomouci se s právními závěry o subjektivní stránce jeho jednání ne zcela ztotožnil a posoudil subjektivní stránku jeho jednání jako úmysl nepřímý. Stěžovatel tvrdí, že z provedeného dokazování nelze učinit spolehlivý závěr, že poškozeného úmyslně usmrtil a že tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Olomouci ve stručném vyjádření uvedl, že námitkám stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, věnovaly pozornost již obecné soudy. Považuje proto ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Krajský soud v Brně v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 40 T 3/2006 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 40 T 3/2006-319 ze dne 3. 4. 2006 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let, pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se stěžovatel dopustil trestné činnosti tak, že dne 19. 12. 2005 kolem 17:30 hodin pod vlivem alkoholu po předchozí rozepři na chodbě svého rodinného domu v obci Strážnice, napadl kuchyňským nožem s délkou čepele 9,5 cm poškozeného J. N. tak, že ho jedenkrát bodl do oblasti břicha, čímž mu způsobil porušení břišní aorty i cévního systému s následným masivním krvácením do dutiny břišní. Pro tato zranění byl poškozený převezen do nemocnice v Hodoníně a poté do Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích, kde byl opakovaně operován a dne 20. 12. 2005 dopoledne těmto zraněním podlehl. V obsáhlém odůvodnění soud I. stupně dovodil subjektivní stránku trestného činu tak, že se jednalo o úmysl přímý, protože stěžovatel věděl, že se takovým jednáním může dopustit následku předvídaného zákonem, tedy že může poškozeného usmrtit, a podle jeho názoru se tohoto jednání dopustit chtěl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu I. stupně a rozsudkem č.j. 4 To 36/2006-371 ze dne 20. 6. 2006 podle §259 odst. 3 trestního řádu sám znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců. Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně v hodnocení rozumové stránky zavinění, protože stejně jako on dospěl k závěru, že stěžovatel věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit a byl s tím srozuměn. Svůj závěr odvolací soud dostatečně odůvodnil. Neztotožnil se však s hodnocením volní stránky zavinění, neboť na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel jednal ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) trestního zákona.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů v jeho trestní věci.
V obecné rovině je třeba nejdříve uvést, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Odvolací soud při projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele přezkoumal postup soudu I. stupně, doplnil dokazování výslechem stěžovatele a sám provedl podrobné zhodnocení všech existujících důkazů. Velmi jasně a přiléhavě odůvodnil změnu posouzení subjektivní stránky věci. Odvolací soud hodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Skutková zjištění i vyvozené právní závěry jsou vzájemně propojeny, nejsou svévolné a nelze mezi nimi spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné a proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Ústavní soud dovozuje, že k jeho projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) cit. zákona]. Jeho úkolem je posuzovat toliko pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Uvedené rozhodnutí krajského soudu však bylo citovaným rozsudkem vrchního soudu v celém rozsahu zrušeno a vrchní soud nově rozhodl sám. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu