ECLI:CZ:US:2007:1.US.567.06
sp. zn. I. ÚS 567/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. F., zast. JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, sídlem Bezručova 7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2006, č.j. 32 Odo 684/2006-80, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.2004, č.j. 12 Co 377/2003-55, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), ve věci určení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. K meritu uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 17.4.2003, č.j. 5 C 242/2002-19, ve znění napadeného rozsudku krajského soudu, bylo vyhověno žalobě žalobců a určeno podílové spoluvlastnictví ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Okříšky. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením, proti kterému brojí, odmítl. Stěžovatelka namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nezákonné zejména v tom, že je založeno na procesním odmítnutí věci s odůvodněním, že posuzovaná otázka nemá po právní stránce zásadní právní význam. Podle jejího názoru takové zjištění odporuje zákonu, zejména základním zásadám našeho právního řádu, neboť ve svém důsledku podporuje obcházení zákona a je v rozporu s dobrými mravy. Dovolává se proto svého ústavního práva na ochranu a nedotknutelnost osobního vlastnictví, jakož i právní jistoty majetkových vztahů, které považuje citovanými rozhodnutími za zásadním způsobem porušené. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu I. stupně, spatřuje stěžovatelka v jejich právním posouzení aktu privatizace, na základě které nabyl předmětné nemovitosti její manžel do společného jmění manželů, a posléze je z titulu jeho vypořádání nabyla stěžovatelka. K věci dále uvedla, že dne 15.5.1992 uzavřeli M. F., J. S. a V. N., za trvání manželství se souhlasem manželek, smlouvu o sdružení a pod jménem F.S.N. podali privatizační projekt na privatizaci předmětných nemovitostí. Tento projekt byl odmítnut s tím, že sdružení fyzických osob bylo z privatizace vyloučeno, neboť nemělo právní subjektivitu. Následně podal přihlášku do privatizace pouze manžel stěžovatelky M. F. a privatizační projekt byl aktualizován tak, že privatizoval pouze a výhradně manžel stěžovatelky. S ním byla uzavřena kupní smlouva - smlouva o prodeji podniku. Dne 15.5.1995 byla fakticky ukončena činnost sdružení. Následně rozsudkem okresního soudu bylo zúženo společné jmění stěžovatelky a jejího manžela, posléze oba uzavřeli dohodu o vypořádání, podle níž bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí v její prospěch. Dne 15.3.2002 podali J. S.l a V. N.k žalobu na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý podílem jedné ideální třetiny, z titulu účasti ve sdružení. Žalobě bylo vyhověno, přičemž argumentace soudů je založena na akceptaci právního názoru žaloby, že k privatizaci došlo za účasti ve sdružení a podle §834 a 835 obč. zákoníku jde o majetek sdružení. Takové právní posouzení považuje stěžovatelka za nesprávné a nezákonné, domnívá se, že zák. č. 92/1991 Sb. (pozn. stěžovatelka opakovaně zaměňuje označení zákona, z povahy její argumentace plyne, že má na mysli zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nikoliv zák. č. 92/1992 Sb., kterým byl novelizován, ani výnos MLVH SSR č. 91/1992 Sb.) byl a je zákonem speciálním vůči občanskému zákoníku, a pokud jednoznačně specifikoval okruh osob, které se mohly privatizace zúčastnit, tedy fyzické a právnické osoby, potom tím vyloučil možnost účasti na privatizaci sdružení fyzických osob podle občanského zákoníku, neboť tyto nemají právní subjektivitu, a nelze se následně domáhat určení vlastnictví podle občanského zákoníku. Stěžovatelka trvá na tom, že její vlastnictví nabyté v dobré víře je nedotknutelné, a že má právo na právní jistotu, založenou zákonem. Také tvrdí, že vlastnictví může být odňato pouze na základě zákona a za náhradu, nikoli na základě smlouvy o sdružení. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích základních práv a svobod zaručených Ústavou ČR, resp. čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zrušil nezákonná rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu.
Znění příslušného článků Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil názor, že dovolání neshledal přípustným, když rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Pokud stěžovatelka poukazuje, že se nezabýval posouzením vztahu zák. č. 91/1992 Sb. (správně má být "zák. č. 92/1991 Sb.) a obč. zákoníku, odkázal na závěr odůvodnění, kde byla tato právní otázka řešena. Námitka směřující k posouzení zjištěného skutkového stavu věci ohledně privatizace nemohla být v dovolacím řízení otázkou zásadního významu, protože není otázkou právního posouzení. Nejvyšší soud má za to, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud toliko lapidárně uvedl, že výhrady stěžovatelky nepovažuje za důvodné, že plně setrvává na závěrech , k nimž dospěl. V důvodech pak plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
J. S. a V. N. zaslali Ústavnímu soudu obsahově shodná vyjádření. Protože se současně vzdali postavení vedlejších účastníků, k obsahu jejich vyjádření Ústavní soud nepřihlédl.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp.zn. 5 C 242/2002 Ústavní soud zjistil, že J. S. a V. N. podali proti stěžovatelce žalobu, kterou se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky dvou pozemků v kat. úz. Okříšky, a to každý z nich k jedné id. 1/3. Tvrdili, že pozemky byly získány při výkonu společné činnosti účastníků smlouvy o sdružení, avšak jako jejich výlučný vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán manžel stěžovatelky M. F. (též účastník sdružení). Podle smlouvy o vypořádání SJM mezi M. F. a stěžovatelkou byla v katastru nemovitostí zapsána stěžovatelka. Žalobci se původně domáhali určení vlastnického práva k oběma pozemkům a dalším nemovitostem vůči M. F., ohledně pozemků však byla žaloba zamítnuta, protože došlo ke zmíněné změně zápisu jejich vlastníka. Stěžovatelka považovala žalobu za nedůvodnou, protože její manžel získal nemovitosti v privatizaci, které se zúčastnil sám jako fyzická osoba. Skutečnost, že jednal za trvání smlouvy o sdružení, nemůže mít na výsledek privatizaci nabytím vlastnického práva vliv, neboť tímto způsobem by byl obcházen zákon o privatizaci, který nabytí vlastnictví jinými subjekty než fyzickému nebo právnickými osobami vylučoval. Dále uvedla, že výlučnou vlastnictví se stala v důsledku vypořádání společného jmění, které nastalo po jeho zúžení rozhodnutím soudu. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 17.4.2003, č.j. 5 C 242/2002-19, žalobě vyhověl, přičemž dospěl k těmto skutkovým zjištěním (s využitím hodnocení obsaženého v rozhodnutích ve věci sp.zn. 4 C 176/96) a právním závěrům: Žalobci a manžel žalované uzavřeli smlouvu o sdružení, předmětné nemovitosti byly koupeny v rámci činnosti sdružení a z prostředků tohoto sdružení, proto představují majetek získaný při výkonu společné činnosti a staly se tak podle §834 obč. zákoníku spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení. Protože nebyly smlouvou určeny spoluvlastnické podíly, nabyl každý z účastníků sdružení jednu id. 1/3. Smlouva uzavřená mezi M. F. a stěžovatelkou je ohledně spoluvlastnických podílů obou žalobců absolutně neplatná, proto soud žalobě vyhověl. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, v němž zdůraznila, že její manžel se privatizace zúčastnil sám, neboť žalobci odmítli založit právnickou osobu. Za absurdní považovala, aby smlouva o sdružení zavazovala jejího manžela za situace, kdy zákon o privatizaci sdružení vylučoval a všichni účastnici si byli vědomi toho, že privatizace se může zúčastnit pouze osoba fyzická, kterou byl její manžel, přičemž všem účastníkům bylo známo, že nemovitosti bude v jeho vlastnictví a ten ji teprve následně poskytne pro potřeby sdružení. Krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění rozsudku vyvrátil - s odkazem na formulace v privatizačním projektu a jeho aktualizace - tvrzení stěžovatelky, že její manžel privatizoval sám za sebe, a jako nedůvodnou hodnotil její výhradu, že předmětné nemovitosti nejsou majetkem získaným při výkonu činnosti sdružení. Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala dovolání, jehož přípustnost dokládala tvrzením, že rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14.6.2006, č.j. 32 Odo 684/2006-80, dovolání, jako nepřípustné, odmítl. V odůvodnění zdůraznil, že soudy obou stupňů vyšly z právního posouzení kupní smlouvy uzavřené mezi manželem stěžovatelky a Pozemkovým fondem ČR jako smlouvy platně uzavřené na základě rozhodnutí o privatizaci vydaného vládou ČR a správně dovodily, že na základě této smlouvy byly účastníky privatizace fyzické osoby, a to žalobci a manžel stěžovatelky, který jako zástupce jednal ze zákona za žalobce, jako členy sdružení. K tomu dodal, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že oběma žalobcům vzniklo k předmětným nemovitostem spoluvlastnické právo ve smyslu §834 a 835 odst. 1 obč. zákoníku podle smlouvy o sdružení a že zákon č. 92/1991 Sb., neobsahuje takovou právní úpravu, která by vylučovala uplatnění režimu nabývání privatizovaného majetku do spoluvlastnictví ve smyslu kogentního ustanovení §834 obč. zákoníku, nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku, který by byla v rozporu s hmotným právem.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu majetku a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Stěžovatelka opomíjí, že porušení čl. 11 odst. 1 Listiny by se mohla domáhat pouze za situace, pokud by se stala vlastnicí předmětných nemovitostí. V průběhu řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že toto vlastnictví (minimálně v rozsahu id. 2/3) jí nesvědčí, proto bylo žalobě skutečných vlastníků vůči ní vyhověno. Obecné soudy přitom logicky a argumentačně přesvědčivě vycházely ze zjištění o existenci sdružení a především akcentovaly okolnost, že k nabytí nemovitostí došlo ve prospěch sdružení. Je třeba vzít v úvahu, což stěžovatelka odmítá, že sdružení tvořily fyzické osoby, tudíž i privatizace byla provedena ve prospěch fyzických osob, a tak byla v souladu se zák. č. 92/1991 Sb. Skutečnost, že ve smlouvě vystupoval pouze jeden člen sdružení, nic nezměnila na vzniku podílového spoluvlastnictví členů sdružení ve smyslu §834 a §835 odst. 1 obč. zákoníku. Z tohoto hlediska je též věcně správné usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného na základě §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu.
Pokud stěžovatelka namítá porušení základních práv a svobod zaručených Ústavou ČR, jde jen o obecné tvrzení, bez konkretizace, proto k němu Ústavní soud nepřihlédl.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu