ECLI:CZ:US:2007:1.US.594.06
sp. zn. I. ÚS 594/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené JUDr. Martinou Hrazdílkovou, advokátkou, se sídlem Jiráskovo nám. 8, 702 00 Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, č. j. 71 T 272/2003-215, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 1040/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1621/2005, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2006, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 8. 2004, č. j. 71 T 272/2003-215 (dále jen "rozsudek"), kterým byla shledána vinnou trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 1040/2004 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1621/2005 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu. Činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že při žádosti o sociální dávky zamlčela, navzdory příslušnému poučení, své skutečné majetkové poměry a dosáhla neoprávněného vyplacení dávek sociální péče v celkové výši 15.738 Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že nejednala v úmyslu své reálné majetkové poměry zamlčet. Vlastnictví nemovitostí v Kozlovicích a na Morávce neuvedla pro jejich nízkou tržní hodnotu, která je dána tím, že stojí na cizím pozemku a jsou zastaveny ve prospěch banky na zajištění úvěru. Jsou spíše břemenem, které nelze zpeněžit. Proto jí při vyplňování četného prohlášení nepřišly na mysl a neuvedla je.
Má též za to, že bezcennost dotčených nemovitostí měla být zjištěna znaleckým posudkem, ten však soud druhého stupně nepřipustil.
V uvedeném stěžovatelka spatřuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na přiměřené zabezpečení v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 stejného předpisu. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud uvedl, že nemá důvodu nic měnit na svých závěrech a ústavní stížnost je neopodstatněná, neboť daným rozhodnutím nebyla žádným způsobem porušena práva stěžovatelky garantovaná Listinou.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě poskytnuté možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužily.
Krajský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a též na argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství podanou k dovolání odsouzené. Důvody uváděné stěžovatelkou netvořily překážku, která by jí bránila sdělit pravdivé údaje, které by byly objektivním předpokladem pro správní orgány rozhodující o oprávněnosti poskytnutí sociálních dávek. S ohledem na poučení, které stěžovatelka obdržela, jakož i na její vzdělání a profesní zaměření do ekonomicko-hospodářské oblasti si minimálně musela být vědoma, že neúplností informací o své majetkové situaci a solventnosti uvedla orgány rozhodující o sociálních dávkách v omyl. Předmětné nemovitosti přitom nebyly bezcenné, jak tvrdí, neboť v takovém případě by nemohly zajišťovat pohledávku finančního ústavu a dále se stát předmětem darovací smlouvy a představovat majetkovou hodnotu pohledávky pana V. S.. Její návrh na doplnění dokazování vyhotovením znaleckého posudku ve vztahu k hodnotě předmětných nemovitostí byl shledán nadbytečným s ohledem na stávající důkazní situaci. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na právo na přiměřené zabezpečení v hmotné nouzi, je na občanu, aby takovýto stav prokázal před správními orgány, což nesplnila. Krajský soud vzhledem k uvedenému navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhuje jí nevyhovět.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužila.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu spis sp. zn. 71 T 272/2003 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatelka zpochybňuje, že by jí bylo řádně prokázána naplnění subjektivní stránky s tím, že ve věci sdělování údajů neměla jasno. Soudy však v této věci vyšly z konkrétních skutečností, včetně toho, že se jí dostalo řádného poučení jaké údaje mají být při žádosti o dané dávky uvedeny a byla i upozorněna, že za uvedení údajů nepravdivých hrozí postih. Uvážily též její vysokoškolské vzdělání a předchozí zaměstnání v oboru ekonomie a vedoucí kontrol České obchodní inspekce. Nadto stěžovatelka nezamlčela pouze svůj vlastnický, respektive spoluvlastnický, vztah k předmětným nemovitostem, ale i to, že pobírá výživné od manžela ve výši 2000 Kč (viz str. 5 usnesení krajského soudu).
Co se týče námitky ohledně neprovedení navrhovaného znaleckého zkoumání k zjištění hodnoty dotčených nemovitostí, znalecký posudek oceňující jí vlastněnou chatku byl na veřejném zasedání čten (viz str. 249 spisu). Pokud další návrhy obhajoby v tomto směru soudy odmítly pro nadbytečnost, Ústavní soud v jejich postupu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod neshledává.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu