ECLI:CZ:US:2007:1.US.655.06.1
sp. zn. I. ÚS 655/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1660, PSČ: 698 01, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2006, čj. 8 Cmo 172/2006 - 20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby bylo zrušeno shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Podle stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv tím, že soudy stěžovatelce nepřiznaly náhradu nákladů řízení. Vrchní soud, bez souhlasu stěžovatelky, rozhodl o odvolání bez nařízení jednání a tím jí neumožnil zákonným způsobem hájit svá práva. Vrchní soud ve svém rozhodnutí nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, zabývající se náklady řízení.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelky bylo zjištěno, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2006, čj. F 4133/2006, C 51130/1 - 5, zamítl návrh stěžovatelky na zápis společnosti ADHOC s. r. o. do obchodního rejstříku, s odkazem na ustanovení §200da odst. 1 OSŘ, kvůli nebezpečí záměny s obchodní firmou již dříve zapsanou a rozhodl, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává. K odvolání stěžovatelky vrchní soud potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku o nákladech řízení usnesením ze dne 20. 6. 2006, čj. 8 Cmo 172/2006 - 20, a rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je do značné míry specifické, s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189) a v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Závěry ze stěžovatelkou citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 339) a sp. zn. II. ÚS 444/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 339) nelze na projednávaný případ vztáhnout. Vrchní soud odůvodnění svého usnesení neomezil na pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení občanského soudního řádu, ale zcela zřetelně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vrátit soudní poplatek ve výši 5 000,-- Kč a proč dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu je věcně správné. Namítá-li stěžovatelka, že vrchní soud jí nenařízením jednání znemožnil hájit její práva, postačí poukázat na ustanovení §214 odst. 2 písm. e), podle nějž není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. O takové odvolání se právě ve věci stěžovatelky jednalo. Citované ustanovení dosud Ústavní soud neshledal protiústavním a ani v této věci nenachází důvod pro postup ve smyslu §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zasaženo nebylo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu