ECLI:CZ:US:2007:1.US.695.06.1
sp. zn. I. ÚS 695/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 695/06 ve věci ústavní stížnosti Z. L. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 788/2006-21 ze dne 29. 9. 2006 a proti usnesení Okresního soudu v Písku sp. zn. 0 Nt 53/2006 ze dne 8. 9. 2006, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby.
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 788/2006-21 ze dne 29. 9. 2006 a usnesení Okresního soudu v Písku sp. zn. 0 Nt 53/2006 ze dne 8. 9. 2006 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 788/2006-21 ze dne 29. 9. 2006, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Písku sp. zn. 0 Nt 53/2006 ze dne 8. 9. 2006, kterým byl podle §68 odst. 1 trestního řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Podle ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci ustanovení §68 odst. 3 trestního řádu, které nelze na jeho případ použít. Posledních útoků, pro které je stíhán, se dopustil dne 4. 9. 2006, respektive 5. 9. 2006; trestní stíhání proti němu bylo zahájeno dne 6. 9. 2006. Po tomto datu se již dalších útoků nedopustil. Stěžovatel je přitom stíhán pro trestné činy podle §197a odst. 1 a §257 odst. 1 trestního zákona, pro které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje jeden rok, takže neměl být do vazby vzat. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil, a dovolal se nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 317/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124).
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti již stěžovatel uplatnil proti usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud se těmito námitkami zabýval a rozvedl argumenty, na jejichž základě považuje názor obhajoby v této věci za nesprávný. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, a vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní soud v Písku přípisem č. j. 5 T 204/2006-143 ze dne 29. 11. 2006 sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a dále se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, jemuž byla výzva Ústavního soudu doručena dne 24. 11. 2006 s poučením, že neobdrží-li ve lhůtě 15 dnů vyjádření, bude se mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí, se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že tento orgán s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Okresní státní zastupitelství sdělilo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a ve vztahu k věci samé odkázalo na právní názor obsažený v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.
III.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Písku sp. zn. 0 Nt 53/2006 ze dne 8. 9. 2006 byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu. Vazba započala dne 6. 9. 2006. Šlo o obvinění z trestných činů podle §197a odst. 1 trestního zákona a podle §257 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že své bývalé manželce vyhrožoval pomocí SMS zapálením domu v Údraži, který táž obývá spolu se svými rodiči, dále tím, že v noci z 26. 8. 2006 na 27. 8. 2006 podpálil vstupní branku do tohoto domu a dne 4. 9. 2006 podpálil nezjištěným způsobem stodolu přiléhající k tomuto domu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že sice podle §68 odst. 2 trestního řádu do vazby nelze vzít obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky, avšak podle §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu se toto omezení neužije, jestliže obviněný pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán. Soud prvního stupně naplnění těchto ustanovení spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel opakoval trestnou činnost tím, že dlouhodobě po dobu několika měsíců své bývalé manželce vyhrožoval těžkou újmou a navíc opakovaně ve dvou případech založil požár nemovitostí v obci Údraž. Vzhledem k těmto okolnostem soud prvního stupně dovodil, že se nepoužije omezení uvedené v §68 odst. 2 trestního řádu.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 3 To 788/2006-21 ze dne 29. 9. 2006 zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu o vzetí do vazby. Věcně souhlasil s argumentací soudu prvního stupně. Zabýval se i námitkou, že v předmětné věci nelze uplatnit ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu vzhledem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/04 ze dne 31. 8. 2004. Uvedl, že ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu lze plně vztahovat nejen na případy, kdy pachatel opakuje trestnou činnost poté, co mu pro ni bylo sděleno obvinění, ale i na případy srovnatelné s nyní projednávanou trestní věcí, tedy na ty, kdy pachatel nespáchal stíhanou trestnou činnost ojedinělým činem, nýbrž po určitou dobu v protizákonném jednání naplňujícím znaky stíhané trestné činnosti pokračoval, a to až do doby zahájení trestního stíhání a případného rozhodnutí o vazbě, neboť právě vazba je v mnohých případech opatřením, které je nezbytné z hlediska ochrany zákonem chráněných zájmů.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a jeho svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu osobní svobody, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející i z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. čl. 1 Ústavy České republiky). Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby či jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vykládat především restriktivně. Pouze zákonem lze rozšířit důvody omezení osobní svobody (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/04 ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 783/04 ze dne 20. 7. 2006 i sp. zn. I. ÚS 98/05 ze dne 15. 12. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124, svazek 42, nález č. 140, svazek 39, nález č. 229). To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu, jednak tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření, které má umožnit provedení řádného a spravedlivého trestního řízení; nemá tedy převážně povahu preventivní, a vůbec ne povahu satisfakční či represivní.
Stěžovatel je stíhán za trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky. Do vazby byl vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu za použití §68 odst. 1 a 3 písm. e) trestního řádu.
Podle §68 odst. 2 trestního řádu nelze vzít do vazby obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky a v případě nedbalostních trestných činů tři roky. V ustanovení §68 odst. 3 písm. a) až e) jsou upraveny výjimky z tohoto ustanovení pro případy, kdy jsou obvinění sice stíháni pro trestnou činnost méně závažnou, avšak z důvodů uvedených v tomto ustanovení je nutno, aby u nich došlo k omezení osobní svobody. U stěžovatele měl být dán důvod uvedený v §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu, tedy že pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán.
V souzené věci se však jednalo o pokračování v trestné činnosti před zahájením trestního stíhání.
Při aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je obsah pojmu "pokračoval" zjišťován prostřednictvím interpretace. Z výše uvedené konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá pro všechny orgány státní moci, tj. i pro orgány činné v trestním řízení, povinnost respektovat ústavně konformní výklad. To znamená, že v případě, kdy zákon - zde trestní řád - umožňuje více výkladů, je třeba dát přednost takovému, který nejlépe odpovídá zárukám ústavním. Současně je třeba připomenout, že v trestním právu je třeba při výkladu trestních norem v zásadě vycházet z výkladu zužujícího, případně doslovného. Lze připustit i výklad rozšiřující, ale pouze takový, který se nezmění v analogii k tíži pachatele (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 98/05 ze dne 15. 12. 2005).
V předmětné věci posuzovaly obecné soudy otázku, zda pojem "pokračoval" je možné vztáhnout i na období před zahájením trestního stíhání a vzít stěžovatele do vazby z toho důvodu, že - jak uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích - "ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu lze plně vztahovat nejen na případy, kdy pachatel opakuje trestnou činnost poté, co mu pro ni bylo sděleno obvinění, ale i na případy srovnatelné s nyní projednávanou trestní věcí, tedy na případy, kdy pachatel nespáchal stíhanou trestnou činnost ojedinělým činem, nýbrž po určitou dobu v protizákonném jednání naplňujícím znaky stíhané trestné činnosti pokračoval, a to až do doby zahájení trestního stíhání a případného rozhodnutí o vazbě, když právě vazba v mnohých případech je opatřením, které je nezbytné z hlediska ochrany zákonem chráněných zájmů". Obecné soudy dospěly k závěru, že takový výklad je možný. Pojem "pokračoval" v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu lze však interpretovat přísněji, a to tak, že se vztahuje až na období po zahájení trestní stíhání a obviněný přesto pokračuje v trestné činnosti, pro kterou je stíhán; jen při splnění této podmínky je možné ho vzít do vazby, i když se jedná o úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující dva roky či o nedbalostní trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující tři roky. Přitom posledně uvedený výklad výrazně lépe odpovídá podstatě vazby předstižné. Její užití vůči obviněnému, který po zahájení trestního stíhání v trestné činnosti znovu nepokračoval, by mělo charakter spíše postižný, jenž je mimo její účel a smysl. Výklad prvý by též obecně mohl vést k nadužívání vazby u některých (zejména pokračujících) trestných činů.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám nelze než dospět k závěru, že pojem "pokračoval" užitý zákonodárcem v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je nutno interpretovat restriktivně, tzn. že dopadá pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, a nikoliv před zahájením trestního stíhání (stejně i v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 783/04 ze dne 20. 7. 2006 i sp. zn. I. ÚS 98/05 ze dne 15. 12. 2005).
Z citovaného zákonného ustanovení tedy vyplývá - podle názoru Ústavního soudu - nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, a z hlediska uvedených ústavněprávních zásad není možné tyto hranice překračovat. Jestliže k takovému překročení dojde, je tím porušeno základní právo obviněného podle čl. 8 odst. 5 Listiny, což nastalo i v posuzovaném případě.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily konkrétními okolnostmi případu a nutností zvažovat při výkladu trestněprávních norem nejen práva obviněného, ale též potřebu ochrany osob trestnou činností ohrožených a postižených. Ústavní soud souhlasí s tím, že orgány státu nemohly zintenzivňující se hrozbě založení požáru domu (obývaného řadou osob včetně dětí) pouze nečinně přihlížet; nicméně je nucen připomenout požadavek proporcionality, který se prolíná celou ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Vazba uvalená na stěžovatele v testu proporcionality neobstojí, neboť, byť sledovala legitimní cíl, nepředstavovala přiměřeně šetrný prostředek, kterým bylo možno tohoto cíle dosáhnout. Orgány činné v trestním řízení měly k dispozici i další možnosti, např. vyšetření (v řízení zpochybňovaného) duševního stavu stěžovatele, včetně vyšetření ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 trestního řádu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem a ústavně nekonformním výkladem běžného práva porušily právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Rozhodl proto tak, jak je ve výroku uvedeno.