ECLI:CZ:US:2007:1.US.711.06
sp. zn. I. ÚS 711/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. D. N., zast. Mgr. Martinem Zobačem, advokátem, sídlem Nádražní 2229/54, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.6.2006, č.j. Nco 61/2006-975, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo rozhodnuto, že Mgr. E. Krčmářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp.zn. 24 K 15/2002. V návrhu na zahájení řízení tvrdila, že rozhodnutím vrchního soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, který je zakotven v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V další části uvedla, že byla ustanovena správkyní konkursní podstaty úpadce BOS, a.s., Bystřice nad Pernštejnem, a popsala některé skutečnosti týkající se konkursního řízení. Soustředila se v nich především na projevy a postoje konkursní soudkyně Mgr. Krčmářové. Protože měla důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, podala návrh na její vyloučení z projednávání a rozhodování v daném konkursním řízení. Vrchní soud svoje rozhodnutí odůvodnil nikoliv tím, že by přezkoumal vztah soudkyně a dalších osob k věci samé, ale z důvodu, že stěžovatelka, jako správce konkursní podstaty, není účastníkem řízení. S takovým rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí, byť svoje postavení respektuje, ale tím není zpochybněno její právo chránit jak svá práva, tak práva konkursních věřitelů vůči konkursnímu soudci, který v konkursním řízení nevystupuje nestranně. Klade proto otázku, jakou obranu by měl správce konkursní podstaty vůči konkursnímu soudci, když z postupu tohoto soudu je mu zřejmé, že daný konkursní soudce v daném konkursním řízení nepostupuje nestranně? V závěru ještě upozorňuje na údajnou rozporuplnost napadeného rozhodnutí z procesního hlediska, protože vrchní soud dospěl k závěru, že soudkyně není vyloučena z důvodu, že stěžovatelka není účastníkem konkursního řízení a nepřísluší ji vznášet námitku podjatosti, tak měl řízení o stěžovatelčině návrhu na vyloučení soudce zastavit.
Znění příslušných článků Listiny, Úmluvy, Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv:
Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti němu.
Čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech:
Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
Z napadeného usnesení vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že v průběhu konkursního řízení vedeného u krajského soudu pod sp.zn. 24 K 15/2002 vznesla stěžovatelka, jako správkyně konkursní podstaty, námitku podjatosti rozhodující soudkyně Mgr. Evy Krčmářové. Vrchní soud vyšel z právního závěru, podle něhož správce konkursní podstaty je zvláštním procesním subjektem, který nemá postavení účastníka řízení, námitka podjatosti mu nepřísluší, a proto námitku neshledal důvodnou a rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Současně doplnil, že správce je oprávněn napadnout odvolání ta rozhodnutí, kterými soud rozhoduje o právech a povinnostech.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem vrchního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se ochrany svých subjektivních práv a právem chráněných zájmů. Stěžovatelka však musí vzít v úvahu procesní postupy stanovené zákonem; mezi ně patří i nezbytnost věcné legitimace, která se v posuzovaném případě projevila esenciálním způsobem, neboť jde o vztah mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty. K němu Ústavní soud již dříve uvedl, že správce podstaty nemá v konkursním řízení postavení jeho účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty. Správce podstaty je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího konkursního soudce. Tato vazba se projevuje ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření) a v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pořádkovou pokutu za neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním, je to vztah funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že správce však není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 449/04). Z daného pak jednoznačně plyne, že správce konkursní podstaty není a nemůže být věcně legitimován k námitce podjatosti konkursního soudce. Pokud by došlo k případným excesům v působení konkursního soudce, je třeba k nápravě využít ty procesní prostředky, které jsou k tomu určeny (např. námitka podjatosti vznesená skutečnými účastníky řízení, kárné řízení, při narušení vztahu soudce a správce též možnost zproštění funkce - i na žádost správce).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu