ECLI:CZ:US:2007:1.US.716.06
sp. zn. I. ÚS 716/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. S.,zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Štefánikova 65, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.6.2006, čj. 39 Co 512/2005-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21.6.2006, čj. 39 Co 512/2005-283, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.5.2005, čj. 15 P1/2004-201, ve výroku o výchově nezletilého Aleše (anonymizováno - jedná se o pseudonym); ve výrocích o výživném a nákladech řízení byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V této věci se otec nezletilého Bc. J. S. domáhal svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů. Poněvadž stěžovatelka s tímto návrhem nesouhlasila, ustanovil soud znalcem MUDr. M. A., specialistku v odvětví dětské psychiatrie, která přizvala ke spolupráci PhDr. V. B., znalkyni v oboru klinické dětské psychologie. Znalecké zkoumání stěžovatelky nebylo ukončeno pro její odmítavý přístup, nicméně znalkyně PhDr. B. dopisem ze dne 11.5.2005, adresovaným soudu I. stupně uvedla svá zjištění a závěry, aniž by je v řízení před soudem I. stupně při přednesení znaleckého posudku oznámila.
Soud pak na základě znaleckého posudku svěřil nezletilého Aleše (anonymizováno - jedná se o pseudonym) do péče otce. Takové rozhodnutí spadá podle mínění stěžovatelky do kategorie překvapivých rozhodnutí, neboť soud se spokojil v tak závažné věci, jako je faktické odnětí dítěte matce, se závěry znalců specializovaných na dětskou psychiatrii a dětskou psychologii a nevyžádal si revizní posudek. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém soud II. stupně rozhodoval až za období delší jednoho roku.
Podle stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze porušeno její základní právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud postupoval ryze formalisticky podle zásady projednací, která se však v takovém řízení neuplatňuje, neboť se jedná o řízení nesporné. Soud nedbal zákonného postupu, jestliže závěr znaleckého posudku považoval za přesvědčivý a plně důvodný. Nevzal v úvahu, že znalkyně provedly závěr o zdravotním stavu stěžovatelky, aniž by k tomu měly kvalifikaci a oprávnění. Pokud měl pochybnosti o jejím zdravotním stavu, měl se obrátit na dalšího znalce, který je oprávněn provádět psychologické, respekt. psychiatrické vyšetřování dospělých osob. Kromě toho znalkyně své zkoumání rozdělily na část veřejnou a neveřejnou, takže jen obtížně bylo možno proti jejich závěrům cokoli namítat.
Odvolací soud postupoval i v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), neboť ve skutečnosti došlo k násilnému zpřetrhání vztahů mezi nezletilým a stěžovatelkou, aniž by bylo objektivně a spolehlivě zjišťováno co je a není v jeho zájmu.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 P1/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 17.9.2001, čj. 15 Nc 73/2001-14, schválil dohodu rodičů o svěření nezletilého syna Aleše (anonymizováno - jedná se o pseudonym) po dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky. Návrhem ze dne 5.2.2004 (č.l. 37) se otec domáhal změny výchovy nezletilého tak, že navrhoval svěřit jej do střídavé výchovy obou rodičů se střídáním po týdnu. V průběhu řízení otec své stanovisko změnil a požadoval svěření nezletilého syna do své výchovy. Změnu původně podaného návrhu odůvodňoval tím, že podle znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení je v současné době vhodnějším vychovatelem než matka. Matka s návrhem na svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů nesouhlasila a zaujala rovněž negativní stanovisko k návrhu otce na změnu výchovy a svěření nezletilého do jeho výlučné péče. Opatrovník nezletilého v závěrečném návrhu požadoval svěření nezletilého do výchovy otce. Své stanovisko opíral o znalecký posudek, jasně hovořící v jeho prospěch.
Ve věci byl vypracován znalecký posudek soudní znalkyní z oboru zdravotnictví-psychiatrie MUDr. M. A., která jako konzultanta přizvala znalkyni z oboru psychologie PhDr. V. B. (č.l.164 soudního spisu). Znalkyně provedly vyšetření obou rodičů i nezletilého a své závěry popsaly v předmětném znaleckém posudku. Matka celé psychologické vyšetření pro svůj odmítavý přístup nedokončila, avšak dle závěrů znalkyň bylo vyšetření dostačující pro zodpovězení otázek soudu ve znaleckém posudku. Znalkyně nedoporučily střídavou péči rodičů pro neschopnost jejich souladného působení na nezletilého. Dále v posudku uvedly, že styk nezletilého s matkou by měl být podmíněn léčbou matky, vyjádřením ošetřujícího lékaře a dohledem OPD. Svěření nezletilého do péče otce se jeví jako lepší a pro vývoj nezletilého perspektivnější.
Obvodní soud vyslechl ve věci řadu svědků (ředitelka a učitelky mateřské školy, kterou nezletilý navštěvoval, sousedky z místa bydliště rodičů, babička nezletilého). Z jejich výpovědí vyplynulo, že v chování matky došlo k výrazným změnám v negativním smyslu. Při ústním jednání dne 4.5.2005, za přítomnosti matky-stěžovatelky, otce a opatrovnice, soud vyslechl obě znalkyně, které svůj posudek potvrdily. Matka jej prohlásila za zmanipulovaný a navrhla nový znalecký posudek, což soud zamítl.
Obvodní soud pak rozsudkem ze dne 4.5.2005, čj. 15 P 1/2004-201, svěřil nezletilého do výchovy otce a matce stanovil výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Dále matce (stěžovatelce) stanovil povinnost uhradit náklady státu ve výši 11.818,50,- Kč. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka napadla uvedený rozsudek odvoláním. Obvodní soud pro Prahu 2 u pak usnesením ze dne 7.6.2005, čj. 15 P 1/2004-214, zahájil řízení o nařízení předběžného opatření, kterým nařídil stěžovatelce odevzdat nezletilého do péče otce do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Rovněž toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním.
Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 19.7.2005, čj. 39 Co 307/2005-254, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 týkající se nařízení předběžného opatření. Následně napadeným rozsudkem ze dne 21.7.2006, čj. 39 Co 512/2005-283, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výchově nezletilého potvrdil. Ve výrocích o výživném a nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a o nákladech státu rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud zaslal stížnost Městskému soudu v Praze, jako účastníku řízení, který se k ní však ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv i svobod chráněných ústavním pořádkem. Se zřetelem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a práva dítěte daného čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
1) Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka svým podáním směřuje především proti tomu, že soudy při svém rozhodování vycházely ze znaleckého posudku, jehož závěry nebyly při přednesení posudku soudu 1. stupně známy, nenařídily vypracování revizního posudku a považovaly znalecký posudek za dostačující, i když znalkyně nebyly specializovány na posuzování zdravotního stavu dospělých osob.
2) K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že usnesením ze dne 21.1.2005, čj. 15 P 1/2004-152, byla ve věci ustanovena znalkyně z oboru zdravotnictví-psychiatrie MUDr. M. A., která přibrala znalkyni z oboru psychologie PhDr. V. B.. Obě znalkyně jsou zapsány v seznamu znalců vedeném při Městském soudě v Praze nikoli pouze pro obor dětské psychiatrie a psychologie. U Dr. B. je dokonce uvedeno: dospělé, dětské. Znalkyně provedly vyšetření otce i matky nezletilého i nezletilého samotného. V rámci vyšetření bylo matce doporučeno, aby navštívila odborníka a podrobila se potřebné medikaci. Matka vyšetření předčasně ukončila. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že nezletilý vnímá celou situaci kriticky a staví se na stranu otce, ke kterému má silnou citovou vazbu. Vhodnějším vychovatelem se jeví otec. V posudku nebyla doporučena střídavá péče pro neschopnost souladného působení rodičů. Styk s matkou by měl být podmíněn léčbou matky, vyjádřením ošetřujícího lékaře a dohledem orgánu péče o dítě.
Při jednání soudu dne 4.5.2005, kdy byly vyslechnuty i za přítomnosti matky obě soudní znalkyně, označila stěžovatelka bez uvedení důvodů znalecký posudek za nepravdivý a zmanipulovaný a požadovala vypracování nového posudku tak, aby při vyšetření nebyl přítomen otec nezletilého, a aby otec vypracování posudku neovlivňoval (č.l. 192 a 196). Znalkyně uvedla, že vyšetření matky sice nebylo dokončeno, avšak bylo dostačující pro zodpovězení otázek soudu. U matky byly patrny známky hlubší duševní poruchy, což se projevovalo při kontaktu s ní i při práci na tzv. Rozšafově testu, který je diagnosticky přesný. Proto jí byla doporučena návštěva odborníka.
Závěry znaleckého posudku korespondují s výpověďmi jednotlivých svědků. Soud podle §120 odst. 1 o.s.ř. právem zamítl návrh matky na doplnění dokazování dalším znaleckým zkoumáním matky a nezletilého a to s ohledem na ostatní v řízení provedené důkazy. Stěžovatelka pak v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně zpochybnila závěry znaleckého posudku a uvedla, že se obrátila na odborníka a navrhla jeho výslech (č.l. 270). Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o znaleckém posudku znalkyň nemá pochybností, neboť se jedná o zkušené znalkyně s dlouhodobou soudní praxí a jejich závěr je plně odůvodněný a přesvědčivý. Námitka stěžovatelky ohledně nedostatečné kvalifikace znalkyň tedy v obsahu spisu nemá oporu.
3) Jestliže stěžovatelka namítala, že znalkyně své zkoumání rozdělily na veřejnou a neveřejnou část, ke které se neměla možnost vyjádřit, pak z předmětného spisu vyplývá, že znalecký posudek tvoří jediný celek a není rozdělen na žádné části. Posudek byl pouze při jednání dne 4.5.2005 za přítomnosti stěžovatelky upřesněn. Dále ze spisu plyne, že po vyhlášení rozsudku byl dne 11.5.2005 soudu doručen dopis znalkyně PhDr. V. B., ve kterém se uvádí, že by bylo v zájmu nezletilého dítěte urychlené řešení jeho situace. U matky nelze vyloučit zkratkovité jednání i vůči synovi, který je ohrožen. Znalkyně podmínily kontakt syna s matkou její léčbou, aby byla motivována jít k odborníkovi - psychiatrovi (č.l. 198). Předmětný dopis byl soudu doručen po vyhlášení rozsudku a soud při rozhodování ve věci a odůvodňování svého rozhodnutí k němu nepřihlížel. Ústavní soud proto nemohl vyhovět ani této námitce stěžovatelky.
4) Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňovala v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky ani jejího nezletilého dítěte však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
V rámci volného hodnocení důkazů tedy obecné soudy učinily závěr, že je v zájmu nezletilého dítěte aby bylo svěřeno do péče otci. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jejích ústavních práv či svobod, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces či práv nezletilého dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy a mezi skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je logické, srozumitelné, je přesvědčivě odůvodněno a je tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Vojen Güttler
předseda senátu