ECLI:CZ:US:2007:1.US.718.05
sp. zn. I. ÚS 718/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. 9. 2005, čj. 36 Co 19/2005 - 139, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 31/2002 - 103, takto:
Ústavní se stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že zemřelý zůstavitel B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí ve výroku specifikovaných. Domáhal se i zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. 9. 2005, čj. 36 Co 19/2005 -139, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
V odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále porušily také čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Podle stěžovatele ke konfiskaci majetku nikdy nedošlo, protože ve věci vydané správní akty byly nicotné a nikdy nebylo prokázáno, že by nabyly právní moci. Ve věci totiž rozhodoval nepříslušný správní orgán, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy vydané pod sp. zn. III. ÚS 114/93, sp. zn. III. ÚS 329/97 a sp. zn. IV. ÚS 163/98. Podrobil kritice stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci majetku zabaveného státem před rokem 1948 a odkázal na nálezy ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04. Z nich, podle stěžovatele, vyplývá, že existence restitučních předpisů vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva jen osobám restitučně oprávněným. V řízení před obecnými soudy ale nebylo, podle stěžovatele, prokázáno, že by byl osobou oprávněnou.
K věci se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřily, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, krajský a okresní soud. Oba odkázaly na svá rozhodnutí a ústavní stížnost označily za nedůvodnou.
Z rozsudku okresního soudu ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 31/2002 - 103, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že zůstavitel B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem označených nemovitostí. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovatel v řízení sice prokázal, že jeho otec byl od roku 1943 vlastníkem označených nemovitostí, ale bylo prokázáno, že vlastnické právo otce stěžovatele zaniklo ke dni 30. 10. 1945 aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945. V řízení byly jako listinné důkazy provedeny dochované konfiskační výměry, ze kterých jednoznačně vyplývá, že předmětný majetek byl konfiskován společnosti "Rinco Motorenwerk Bernhard Pölling", jakožto německé právnické osobě. Otec stěžovatele byl jediným osobně ručícím společníkem této komanditní společnosti, která podle tehdy platných právních předpisů neměla právní subjektivitu, proto její majetková podstata byla ve vlastnictví otce stěžovatele. Okresní soud odmítl námitky stěžovatele o nicotnosti konfiskačních výměrů. Ty sice trpí určitými formálními nedostatky, to ale jejich nicotnost nezpůsobuje. Stejně tak neshledal důvodnou námitku, že výměry byly vydány orgánem, do jehož pravomoci rozhodovací činnost v této oblasti nenáležela.
Z rozsudku krajského soudu ze dne 13. 9. 2005, čj. 36 Co 19/2005 - 139, bylo zjištěno, že jím byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Odvolací soud se postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. K tomu lze poznamenat, že stěžovatelovy námitky, uvedené v odvolání proti rozsudku okresního soudu, jsou totožné s těmi, které uvedl v ústavní stížnosti. Podle krajského soudu sice tehdejší správní orgány nerozlišily, zda se jedná o konfiskovaný majetek právnické osoby nebo fyzické osoby - stěžovatelova otce, ale právní důvod konfiskace byl jednoznačný - otec stěžovatele byl německé národnosti a jeho společnost se navíc podílela na výrobě pro německý válečný průmysl.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku, restitučních zákonů a jejich vzájemném vztahu obecnými soudy. Přitom zpochybňuje závěry Ústavního soudu, přináší vlastní výklad zákonných ustanovení i judikatury a předkládá vlastní hodnocení důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s právními závěry pléna Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Stručně shrnuto, Ústavní soud zaujal názor, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto stanoviskem pléna je vázán rovněž I. senát Ústavního soudu při rozhodování o této ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel poukazuje na odlišné názory obsažené v některých předcházejících rozhodnutích Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že plénum vydalo uvedené stanovisko právě za účelem sjednocení judikatury Ústavního soudu. V podrobnějších argumentech nelze než odkázat na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu a na nálezy v souladu s ním vydané pod sp. zn. I. ÚS 565/05 a sp. zn. I. ÚS 19/06.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu