ECLI:CZ:US:2007:1.US.741.06.1
sp. zn. I. ÚS 741/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 11. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 741/06 ve věci ústavní stížnosti U. G., státní příslušnost Pákistánská islámská republika, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006 č. j. 5 Azs 93/2006-72, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti.
I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006 č. j. 5 Azs 93/2006-72 bylo zasaženo do stěžovatelova základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006 č. j. 5 Azs 93/2006-72 (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu"), kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele podle §33 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) ve znění účinném do 31. 8. 2006.
2. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud aplikoval ustanovení zákona o azylu, které se vtahuje jen na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu u krajského soudu, a nikoli na řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, dále že v daném případě nebyly vůbec splněny podmínky pro aplikaci §33 písm. b) zákona o azylu, i kdyby v řízení o kasační stížnosti bylo obecně aplikovatelné, a konečně, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo dostatečně zdůvodněno.
3. Neaplikovatelnost §33 písm. b) zákona o azylu v řízení o kasační stížnosti dovozuje stěžovatel z toho, že je zde užit pojem "žalobce", který se ve správním soudnictví vztahuje jen na řízení o žalobě před krajským soudem, a pojem "žadatel o azyl", který zákon o azylu vymezuje v §2 odst. 3 tak, že postavení žadatele o azyl má příslušný cizinec po dobu správního řízení o udělení azylu a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek, nikoli tedy po dobu řízení o kasační stížnosti. Také účel tohoto ustanovení dopadá podle stěžovatele jen na řízení o žalobě, neboť v řízení o kasační stížnosti soud přímo s účastníky nekomunikuje, protože jsou povinně zastoupeni advokátem. Potíže se zjištěním místa stěžovatele v řízení o kasační stížnosti proto nejsou na překážku běhu tohoto řízení. Stěžovatel sám zde proto nemusí poskytovat potřebnou součinnost.
4. I v případě, že by §33 písm. b) zákona o azylu měl být aplikovatelný v řízení o kasační stížnosti, nebyly v konkrétním případě splněny zde stanovené předpoklady. Stěžovatel minimálně v podané kasační stížnosti a v plné moci zaslané soudu uvedl adresu místa, kde se hodlá zdržovat, tj. NON STOP potraviny, Štěpánská 29, 110 00, Praha 1, a zde se také po celou dobu řízení zdržoval. Podle stěžovatele není jasné, proč Nejvyšší správní soud, pokud považoval místo pobytu stěžovatele za neznámé, neučinil v tomto směru dotaz na jeho právního zástupce. Jediná okolnost, o kterou Nejvyšší správní soud svůj závěr o neznámosti místa pobytu opřel, byla skutečnost, že stěžovatel již není žadatelem o azyl a že mu byly předány cestovní doklady. K tomu stěžovatel uvádí, že žádný cizinec, který podal ve věci azylu kasační stížnost, není žadatelem o azyl a jsou mu předány cestovní doklady.
5. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu není řádně zdůvodněno. Řádné zdůvodnění nelze nahradit obecným odkazem na obsah soudního spisu. V daném případě je podle stěžovatele odkaz na obsah soudního spisu o to méně dostačující, že jeho součástí je mj. podaná kasační stížnost a plná moc, na nichž bylo místo pobytu stěžovatele uvedeno. Usnesení Nejvyššího správního soudu je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost.
6. Nejvyšší správní soud svým postupem podle stěžovatele nedostál své povinnosti poskytnout stěžovateli ochranu, která mu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod náleží.
7. Znění dotčeného ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
8. Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti a přiloženého usnesení Nejvyššího správního soudu vzal za prokázané, že Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele, kterou se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2006 č. j. 8 Az 48/2004-44, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci azylu podle §33 písm. c) zákona o azylu, neboť stěžovatel v průběhu řízení o žalobě neoprávněně vstoupil na území jiného státu. Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší správní soud tak, že z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel již není žadatelem o azyl a byly mu předány cestovní doklady v březnu roku 2006, a dále tvrzením, že místo dalšího pobytu stěžovatele není známo.
9. Ústavní soud vyzval v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší správní soud k vyjádření k ústavní stížnosti; ten ve svém vyjádření pouze opět uvedl, že nebylo možné dohledat pobyt stěžovatele, a odkázal na obsah soudního spisu.
III.
10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že je důvodná.
11. Podle §33 písm. b) zákona o azylu ve znění do 31. 8. 2006 platilo, že soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce). Toto pravidlo je systematicky zařazeno do části první hlavy IV zákona o azylu, označené jako přezkum rozhodnutí ve věci azylu soudem. Lze souhlasit se stěžovatelem, že jazykový význam pojmů "žalobce" a "žadatel o udělení azylu" směřují k řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Nelze však již souhlasit s jeho názorem, že institut zastavení řízení pro nezjistitelnost pobytu žadatele nemá smysl v řízení o kasační stížnosti, neboť zde je stěžovatel povinně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti je podmínkou tohoto řízení, tj. podmínkou, která musí být splněna, aby soud mohl rozhodnout o věci samé. To však neznamená, že v řízení nemůže stěžovatel sám vystupovat vůbec. Soud bude i v řízení o kasační stížnosti jednat výlučně se stěžovatelem například, jestliže ke kasační stížnosti nebude přiložena plná moc udělená advokátu pro zastupování v řízení o kasační stížnosti a soud jej bude vyzývat k odstranění tohoto nedostatku nebo když stěžovatel sám požádá o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. I v tomto řízení tak může stěžovatel neposkytnutím potřebné součinnosti mařit naplnění účelu řízení, čemuž má, jak správně uvádí sám stěžovatel, zabránit právě §33 písm. b) zákona o azylu. Pokud tedy Nejvyšší správní soud aplikuje toto ustanovení z uvedených teleologických důvodů, jakož i z důvodů systematických (zařazení do společné hlavy "přezkum rozhodnutí ve věci azylu soudem"), je to výraz legitimní aplikace jednoduchého práva, do níž se Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti necítí oprávněn zasahovat.
12. Naproti tomu je důvodná námitka, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není řádně zdůvodněno. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03, III. ÚS 463/2000 a IV. ÚS 564/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 147, svazek 20, nález č. 181, svazek 30, nález č. 108). Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům, a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.
13. Též z judikatury samotného Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je nepřezkoumatelným rozhodnutím soudu ve smyslu §109 odst. 3 a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesení krajského soudu o zastavení řízení z důvodů podle §33 zákona o azylu, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při zjišťování místa pobytu stěžovatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2004 č. j. 4 Azs 165/2004-36, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 11/2004 pod č. 378). Stejné požadavky, které Nejvyšší správní soud klade na odůvodnění rozhodnutí krajských soudů, však musí splňovat i jeho vlastní rozhodnutí.
14. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu lze zjistit jen to, že místo dalšího pobytu stěžovatele není známo. Je nutno souhlasit se stěžovatelem, že žadatelem o azyl není žádný stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, neboť toto postavení trvá jen po dobu správního řízení o udělení azylu a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek. Z tohoto důvodu jsou také každému stěžovateli předány cestovní doklady. Takové odůvodnění jednak nesplňuje požadavky stanovené samotným Nejvyšším správním soudem a jednak nedostačuje z hlediska ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je proto v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícím právo na spravedlivý proces.
15. Z důvodu nedostatku řádného odůvodnění se již Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele, že jeho pobyt v řízení o kasační stížnosti bylo lze zjistit.
IV.
16. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel ani Nejvyšší správní soud k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ač byli poučeni, že pokud tak neučiní, bude jejich souhlas ve smyslu §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět ústavní stížnosti a napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006 č. j. 5 Azs 93/2006-72 podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušit, neboť porušuje základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.