ECLI:CZ:US:2007:1.US.752.06
sp. zn. I. ÚS 752/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti CCC BOTY CZECH, s.r.o., IČ 268 48 601 se sídlem 28. října 829/270, 709 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15/583, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu Brno o zamítnutí námitek ze dne 18. září 2006, č. j. 7150-10/06-0162-010, a proti opatření Celního úřadu Brno o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006, č. j. 7150-04/06-0162-032, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané dne 20. 11. 2006, doplněné podáními ze dne 24. 11. 2006 a 7. 12. 2006 brojí stěžovatelka proti rozhodnutím celních orgánů specifikovaných v záhlaví usnesení. Napadeným opatřením Celního úřadu Brno bylo podle §23c odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží bylo pak uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu Hájecká 14, Brno. O podaných námitkách stěžovatelky rozhodl napadeným rozhodnutím ředitel Celního úřadu Brno tak, že jim nevyhověl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala také proti napadeným rozhodnutím žalobu podle §65 odst. 1 s.ř.s., což potvrdila písemným sdělením ze dne 22. 11. 2006.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí, že v řízení před státními orgány nebyly splněny zákonné podmínky vydání předběžného opatření a tím nyní dochází k neoprávněnému a protiústavnímu porušování jejích práv. To spatřuje v porušení hmotněprávních i procesních předpisů [zákona na ochranu spotřebitele i zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")]. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení bylo postupováno neobjektivně a nezákonně (úřední záznam o opatření není dle §23c zákona o ochraně spotřebitele, jednotlivé výrobky nejsou jednoznačně identifikovány, správní rozhodnutí postrádá obecné náležitosti odůvodnění správního aktu atd.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně prohlásila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Argumentovala i judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS 271/96, III ÚS 103/99, IV. ÚS 189/01, I. ÚS 221/98) a vyslovila nesouhlas s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 738/06, ve kterém byla odmítnuta její obdobná ústavní stížnost pro nepřípustnost. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí ředitele Celního úřadu Brno ze dne 18. září 2006, č. j. 7150-10/06-0162-010, který nevyhověl námitkám stěžovatelky proti opatření Celního úřadu Brno o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006, č. j. 7150-04/06-0162-032. Napadeným opatřením Celního úřadu Brno bylo podle §23c zákona o ochraně spotřebitele zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu.
Stěžovatelka podala proti napadeným rozhodnutím žalobu podle §65 odst. 1 s. ř. s., o jejíž přípustnosti si vzhledem k předběžné povaze správních rozhodnutí není jistá. Avšak ani Ústavní soud nemůže v daném okamžiku předjímat rozhodnutí správního soudu, neboť v opačném případě by zasáhl do kompetencí správního soudnictví.
Proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ještě nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se nemohl zabývat, neboť argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla v souzené věci shledána případnou.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť není dotčeno její právo na náhradu škody způsobené event. nezákonným rozhodnutím. Jestliže se v následujícím správním řízení prokáže, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví, bude opatření o zajištění výrobků nebo zboží zrušeno. Znamená to, že při zrušení opatření je autoritativně zjištěno, že tu nebyly od počátku podmínky pro uložení tohoto opatření a že tedy bylo uloženo nezákonně. Stěžovatelce by v takovém případě vzniklo právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Vojen Gűttler
soudce zpravodaj