ECLI:CZ:US:2007:1.US.761.06.1
sp. zn. I. ÚS 761/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 24. října 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06 ve věci ústavní stížnosti P. V. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 42/2004-42 ze dne 7. 1. 2005, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na poskytnutí peněžité náhrady za živý a mrtvý inventář, směřující proti státnímu statku (vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti).
Usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 42/2004-42 ze dne 7. 1. 2005 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 42/2004-42 ze dne 7. 1. 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v částce 286 000 Kč. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář na základě toho, že jeho bývalý tchán J. J. (právní předchůdce stěžovatele) uplatnil u státního statku nárok na tuto náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Okresní úřad ve Svitavách odkázal právního předchůdce stěžovatele jako domnělou oprávněnou osobu na rozhodnutí soudu o nároku na vydání pozemků, protože jinak mu prý nemůže být poskytnuta ani náhrada za živý a mrtvý inventář. Rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách bylo pak určeno, že J. J. je oprávněnou osobou ve vztahu k pozemkům, které mu také byly Okresním pozemkovým úřadem ve Svitavách vydány. J. J. smlouvou o postoupení pohledávky dne ze 21. 8. 2003 postoupil stěžovateli pohledávku z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář. Stěžovatel vyzval vedlejšího účastníka (státní statek) k poskytnutí náhrady; ten mu sdělil, že jeho nárok nemůže uznat, protože neregistruje nárok oprávněné osoby jménem J. J. Soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu zamítl a dovodil, že J. J. jako jeho právní předchůdce neuplatnil včas nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a dovolání bylo odmítnuto.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecnými soudy má být zajištěn spravedlivý proces, aniž by soudy lpěly na formálních náležitostech. V předmětné věci takový spravedlivý proces zajištěn podle jeho názoru nebyl. Poukázal i na to, že - podle soudů - z výzvy J. J. nelze dovodit, že požaduje náhradu za živý a mrtvý inventář, za jaký konkrétně a v jaké výši. Stěžovatel dále tvrdí, že z provedeného dokazování vyšlo najevo, že J. J. vůči povinné osobě postupoval stejně jako ostatní oprávněné osoby, tj. vyplnil a předal tiskopis, který státní statek pro restituenty připravil. Státní statek také dopisem ze dne 20. 4. 1995 potvrdil, že eviduje "Výzvu k vydání zemědělského majetku" ze dne 17. 12. 1992. Stěžovatel dovozuje, že zemědělským majetkem nejsou pouze nemovitosti; navíc bývalý ředitel státního statku jako svědek potvrdil, že na základě žádostí podávaných na výše uvedeném tiskopisu byly oprávněným osobám vydávány nejen nemovitosti, ale poskytnuta i náhrada za živý a mrtvý inventář.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci samé odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a žádal, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření. Dále uvedl, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné právní úpravy přípustnosti dovolání. Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud v Hradci Králové uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Konstatoval - jak je uvedeno v napadeném rozsudku - že soud prvního stupně dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by jeho právní předchůdce J. J. vůbec někdy povinnou osobu o náhradu za živý a mrtvý inventář požádal. Jestliže pak stěžovatel neunesl důkazní břemeno, nelze jen z tohoto důvodu namítat porušení práva na spravedlivý proces.
Všechny soudy vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K výzvě Ústavního soudu sdělil stěžovatel podáním ze dne 4. 9. 2007, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K vyjádřením obecných soudů, která mu byla zaslána, své stanovisko nesdělil.
Státní statek, který byl žalovaným v řízení před obecnými soudy, se podáním ze dne 17. 9. 2007 postavení vedlejšího účastníka vzdal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 42/2004 vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že stěžovatel (právní nástupce oprávněné osoby J. J. z titulu postoupení pohledávky) jako žalobce uplatnil proti žalovanému státnímu statku nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 11 C 42/2004-42 ze dne 7. 1. 2005 žalobu zamítl. Uvedl, že z důkazů vyplynulo, že právní předchůdce stěžovatele J. J. byl osobou oprávněnou podle zákona o půdě a byl určen vlastníkem pozemků. Dále prohlásil, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že tento právní předchůdce vůbec někdy požádal žalovaného (či jeho právního předchůdce) o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. K této otázce provedl soud prvního stupně řadu navržených důkazů, avšak ze žádné svědecké výpovědi nelze dovodit nejen to, zda právní předchůdce vůbec požádal o náhradu za živý a mrtvý inventář, ale ani to, v jakém rozsahu a kdy tak měl učinit. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením žalobce, podle kterého "na základě žádosti o vydání nemovitého majetku měl pan J. J. požádat i o náhradu za živý a mrtvý inventář". Z této žádosti ze dne 17. 12. 1992 (č. l. 20) nelze dovodit, že by se týkala jiného majetku než nemovitého, který je v žádosti konkrétně popsán. Vzhledem k uvedenému pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo na náhradu za živý a mrtvý inventář zaniklo uplynutím dne 31. 3. 1993, tj. uplynutím lhůty dané §13 odst. 4 ve spojení s §20 odst. 5 větou první zákona o půdě. Podle názoru soudu totiž uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář nebylo vázáno na rozhodnutí pozemkového úřadu či soudu tak, jak má na mysli §20 odst. 5 věta druhá zákona o půdě, tj. J. J. mohl nezávisle na sporu o vydání nemovitostí požádat o náhradu za živý a mrtvý inventář. Dále soud prvního stupně uvedl, že i kdyby bylo toto právo závislé na rozhodnutí soudu či pozemkového úřadu, bylo nutno je uplatnit nejpozději do 6 měsíců od 26. 3. 2002 jako data právní moci dvou rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 18. 2. 2002 č. j. PÚ/R/5/02-Ná a PÚ/R/6/02-Ná (č. l. 27 a 29). J. J. sám však ani poté nepožádal žalovaného o náhradu za živý a mrtvý inventář, učinil tak jen stěžovatel dopisem ze dne 6. 10. 2003 na základě smlouvy o postoupení pohledávky, tj. po uplynutí lhůty šesti měsíců.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 20 Co 152/2005-61 ze dne 11. 10. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci vyčerpávající dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správný skutkový stav. Rovněž právní závěry soudu prvního stupně jsou prý bezchybné. Pro stručnost odkázal na vyčerpávající odůvodnění obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu k odvolacím námitkám uvedl, že ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že by byl právní předchůdce stěžovatele uplatnil u povinné osoby nárok na vydání živého a mrtvého inventáře ve lhůtě do 31. 3. 1993 (poznámka: lhůta k uplatnění nároku skončila podle názoru odvolacího soudu právě tímto dnem), ale ani ve lhůtě do 26. 9. 2002 (do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí). To se prý provedenými důkazy ani svědeckými výpověďmi neprokázalo. Podle názoru krajského soudu z výzvy k náhradě musí být odvoditelné, že právní předchůdce stěžovatele požaduje náhradu za živý a mrtvý inventář, za jaký konkrétně a v jaké výši, tedy výzva má obsahovat vždy náležitosti určitého právního úkonu.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 535/2006-74 ze dne 31. 8. 2006 jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Hlavními spornými otázkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, jsou otázky týkající se jednak samotného uplatnění náhrady za živý a mrtvý inventář, jednak lhůty, v níž bylo nutno tuto náhradu uplatnit. Stěžovatel zejména namítal nerovné zacházení s restituenty, protože řada restituentů uplatnila - podle jeho tvrzení - své nároky stejným tiskopisem, který pro ně připravil státní statek (povinná osoba), a byla jim poskytnuta náhrada nejen vrácením pozemků, ale i náhrada za živý a mrtvý inventář.
Stěžovatel v podstatě tvrdí, že v první otázce postupovaly obecné soudy příliš formalisticky a nevzaly v úvahu skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování, tedy že stěžovatel (jeho právní předchůdce J. J.) postupoval ve věci zcela stejně jako ostatní oprávněné osoby, a tudíž bylo nutno vycházet z toho, že výzvou k vydání nemovitostí uplatnil i náhradu za živý a mrtvý inventář. V opačném případě pak došlo k nerovnému zacházení s jednotlivými restituenty. Tuto námitku nelze - podle názoru Ústavního soudu - se zřetelem na současný stav sporu - nereflektovat. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně nevyplývá, že se právní předchůdce stěžovatele J. J. při uplatnění nároků choval jinak než ostatní restituenti. Je pravda, že z výslechu svědků sice jasně nevyplynulo (č. l. 36, 39 revers, 40), že by byl J. J. spolu se žádostí o vydání nemovitostí výslovně uplatnil i náhradu za živý a mrtvý inventář. Na druhé straně svědci F., J., V. i H. uvedli, že povinná osoba poskytovala restituentům nejen požadované pozemky, ale i náhradu za živý a mrtvý inventář (např. výslech svědka F. na č. l. 36), a to na základě stejného tiskopisu, který podal právní předchůdce stěžovatele a který připravil státní statek. Obdobný závěr vyplývá zejména z výpovědi svědkyně H. (č. l. 40), která uvedla, že na schůzi svolané státním statkem (povinnou osobou) se přihlásila, že chce vrátit pole, a poté již žádnou žádost nesepisovala a byla jí vrácena nejen pole, ale poskytnuta i náhrada za živý a mrtvý inventář. Tyto skutečnosti vedou Ústavní soud k názoru, že právní závěr přijatý obecnými soudy není zjištěným skutkovým stavem dostatečně a jednoznačně podložen.
Ústavní soud si je vědom toho, že proces dokazování a hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, které v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů realizují tento proces samostatně. Ústavní soud pak - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - do tohoto procesu nezasahuje tehdy, jestliže se obecné soudy v tomto procesu pohybují v hranicích vymezených uvedenou zásadou. Na druhé straně však - jak již Ústavní soud také opakovaně judikoval - je namístě do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout, lze-li v činnosti obecných soudů konstatovat překročení hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, zejména v situaci, kdy vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. K takové situaci došlo - podle názoru Ústavního soudu - právě v souzené věci. Vzhledem ke skutečnostem, které Ústavní soud konstatoval výše a které vyplývají ze soudního spisu, je podle jeho názoru namístě, aby obecné soudy v dané věci doplnily dokazování právě v tom směru, jak povinná osoba postupovala při odškodňování ostatních restituentů a jak tito restituenti uplatňovali vrácení pozemků a poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. Teprve podle situace a po zvážení i všech skutečností zjištěných v předchozím řízení mohou obecné soudy náležitě posoudit, zda bylo vůči právnímu předchůdci stěžovatele postupováno stejně jako vůči ostatním restituentům a zda tak byla dodržena zásada rovného zacházení vůči všem oprávněným osobám.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává.
Vzhledem k výhradám vzneseným vůči posuzování první otázky se Ústavní soud již nezabýval zkoumáním námitek týkajících se posouzení lhůty, v níž měla být žádost o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podána. Řešení této otázky totiž souvisí s posouzením otázky první.
Ústavní soud si je vědom toho, že v této konkrétní souzené věci je stěžovatel nikoli původním restituentem, nýbrž jeho právním nástupcem, jemuž restituent J. J. svoji pohledávku na náhradu za živý a mrtvý inventář postoupil. Výše uvedené úvahy, které potenciálně prospívaly původnímu restituentovi, je však třeba reflektovat i v řízení o této ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.