ECLI:CZ:US:2007:1.US.762.06.1
sp. zn. I. ÚS 762/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Tatianou Babovákovou, advokátkou, se sídlem B. Vrbenského 1081, 434 01 Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 3 T 23/2005-372, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 7 To 39/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 950/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 2. 2006, č. j. 3 T 23/2005-372 (dále jen "rozsudek"), jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 7 To 39/2006 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 950/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Podstatou stěžovatelovy argumentace je nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů. Za prvé upozorňuje, že výpovědi kamarádek zavražděné o jeho vztahu k ní (jednalo se o jeho družku - pozn. ÚS) se mohly zabývat pouze tím, co jim ona řekla a výpovědi jiných kamarádek daná tvrzení zase vyvracejí. Za druhé, dle znalcem stanoveného časového rozpětí smrti k ní mohlo dojít nejdříve v 19:45 hodin, několik svědků mu však dosvědčilo, že před 20:00 byl spatřen v blízké restauraci. Někteří z nich dokonce uvedli, že to vypadalo, že před vstupem do restaurace spal, ač pokud by byl pachatelem vraždy, jistě by došlo k rozproudění krve a otlačení tváře by již nebylo vidět. Stěžovatel též tvrdí, že svědecké výpovědi nesvědčí o tom, že by měl agresivní povahu.
Vzhledem k tomu se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 40 odst. 2, práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, na kterém trvá.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud má za to, že k porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele nedošlo a stěžovatel opakuje námitky, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje a ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal předmětný spis sp. zn. 3 T 23/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
S námitkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, se již obecné soudy řádně, ba zcela vyčerpávajícím způsobem, vypořádaly v rámci trestního řízení a na daná odůvodnění lze pro stručnost plně odkázat.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Vojen Güttler, .
předseda senátu