ECLI:CZ:US:2007:1.US.766.06
sp. zn. I. ÚS 766/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. N., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Klatovy, Randova 204/I, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 11. 2005, čj. 4 C 230/2004 - 110, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 14 Co 57/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 237 154,-- Kč, podaná proti žalovaným České republice -Ministerstvu pro místní rozvoj a městu Horažďovice. Navrhl rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 14 Co 57/2006, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Podle stěžovatele, chybným postupem města Horažďovic, při projednávání jeho žádosti o poskytnutí dotace v rámci "Programu poskytování dotací do povodňových fondů obcí na opravy bytového fondu poškozeného povodněmi v roce 2002", utrpěl škodu jako vlastník jednoho z objektů splňujících podmínky pro poskytnutí dotace. Ke škodě došlo z důvodu nezákonné záměny pojmů "trvalý pobyt" a "trvalé bydlení". Stěžovatelem předložené důkazy a tvrzení nebyly soudy obou stupňů vůbec vzaty v úvahu a pokud by řádně zhodnotily důkazy, nebylo by možné, aby vydaly předmětná rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle kterého nesprávný úřední postup nebyl prokázán. Postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení zásad zakotvených v čl. 1, čl. 3 a čl. 4 Listiny a práv zakotvených v čl. 26, 30 a 36 Listiny. Byl rovněž porušen čl. 10 Ústavy ČR a čl. I odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z označeného rozsudku okresního soudu Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele o zaplacení částky 237 154,-- Kč byla zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlásilo program pro poskytování dotací do povodňových fondů obcí na opravy bytového fondu, poškozeného povodněmi v roce 2002. Cílem programu bylo přispět na opravy staveb pro bydlení, přičemž na poskytnutí dotace nebyl právní nárok. Příjemcem dotace byla obec. Ta zřídila fond, do něhož plynuly prostředky poskytnuté státem a návazně pak z tohoto fondu poskytovaly obce dotace jednotlivým žadatelům. Soud uzavřel, že nebyla dána pasivní legitimace státu jako žalovaného, neboť stát pouze poskytl prostředky jednotlivým obcím, ale následně již do způsobu rozdělování prostředků nezasahoval. Proti městu Horažďovice byla žaloba zamítnuta proto, že na poskytnutí dotace nebyl právní nárok. O poskytnutí dotace obec nerozhodovala ve správním řízení, ale s úspěšnými žadateli uzavírala smlouvy. Jednalo se o hospodaření s prostředky, které měla obec k dispozici, nikoliv o úřední postup, kdy by obec autoritativně rozhodovala o právech a povinnostech soukromých osob. Veřejnoprávní prvek je zde dán pouze účelovým vázáním dotace obcím, které nesměly použít dotace neoprávněně, jinak by se dopustily porušení rozpočtové kázně a následoval by postih od finančního úřadu. Z uvedených důvodů byla žaloba bezdůvodná i proti městu, neboť se nejednalo o nesprávný úřední postup.
Přes uvedené skutečnosti soud zkoumal, zda stěžovatel podmínky pro dotaci splňoval a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nikoli. Město stěžovateli dotaci neposkytlo proto, že nedoložil faktické užívání domu, na který dotaci požadoval, k trvalému bydlení. Argumentaci stěžovatele, že každá stavba pro bydlení, tj. zkolaudovaná pro bytové účely, je zároveň stavbou sloužící k trvalému bydlení, soud neuznal v této souvislosti za relevantní. Záměrem bylo totiž podpořit ze všech poškozených zkolaudovaných staveb jenom ty, v nichž někdo skutečně trvale bydlí.
Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil. V dané věci nepovažoval za rozhodnou skutečnost, zda v některých objektech, na jejichž opravu byly dotace poskytnuty, byl v rozhodné době někdo hlášen k trvalému pobytu či nikoliv. Stěžovatel zjevně nesprávně označil za důvod odmítnutí poskytnutí dotace skutečnost, že v objektu nebyl nikdo přihlášen k trvalému pobytu. Důvodem neposkytnutí dotace však byla skutečnost, že dům nesloužil a neslouží k trvalému bydlení. Stěžovatel tedy neprokázal nesprávný úřední postup ze strany města Horažďovice jako předpoklad odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel tvrdí, ve zcela obecné rovině, porušení celé řady základních práv, neuvádí však, jakým konkrétním postupem soudů obou stupňů k tomuto porušení došlo. V podstatě vyjadřuje pouze nesouhlas s rozhodnutím soudů.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuspěl, nelze považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud se zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů, na které v plném rozsahu odkazuje. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu