ECLI:CZ:US:2007:1.US.776.06
sp. zn. I. ÚS 776/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti rozhodnutí Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou sp. zn. 7 E 80/2005 ze dne 11. 11. 2005, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 633/2005 ze dne 16. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí Okresního soudu ve Ždáru nad Sázavou sp. zn. 7 E 80/2005 ze dne 11. 11. 2005 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 633/2005 ze dne 16. 10. 2006. Tvrdí, že oba soudy nesprávně posoudily pasivní legitimaci stěžovatele. Navrhl, aby Ústavní soud mu přiznal přiměřené odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
Ústavní soud postupem podle §41 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval stěžovatele k odstranění vad podání s tím, aby upřesnil navrhovaný petit a uvedl, které základní právo bylo podle jeho názoru porušeno. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 1. 2007 stěžovatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo na řádné projednání jeho odvolání a že je postupem obecných soudů v právní nejistotě. Navrhl opětovně, aby mu Ústavní soud přiznal přiměřené odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritem ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené příslušnými právní předpisy pro řízení před ním. Především je povinen zkoumat, zda je k navrhovanému rozhodnutí vůbec příslušný.
Příslušnost Ústavního soudu je vymezena v čl. 87 Ústavy ČR; z jeho ustanovení odstavce 1 písm. d) vyplývá, že je oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho příslušnost je pak konkretizována zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Podle §72 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Pokud Ústavní soud vyhoví ústavní stížnosti, pak podle §82 odst. 2 a 3 citovaného zákona vysloví, které základní právo nebo svoboda a jakým zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno a napadené rozhodnutí zruší, popřípadě směřovala-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval, a přikáže mu aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Z vymezení kompetence Ústavního soudu vyplývá, že mu rozhodovat o petitu, který navrhuje stěžovatel, tj. přiznat odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, nepřísluší. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, ke jehož projednávání není příslušný, odmítnout.
Jen nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel sám velmi nejasně a stěží srozumitelně formuloval, čeho se svou ústavní stížností domáhal. Z jeho podání konkrétně vyplynulo pouze to, že požaduje, aby mu Ústavní soud přiznal přiměřené odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, a na tomto návrhu setrval i po výzvě k odstranění vad svého podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj