ECLI:CZ:US:2007:1.US.786.07.1
sp. zn. I. ÚS 786/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, Nám. Svobody 471, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2006, čj. 16 C 459/2005 - 100, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2006, čj. 19 Co 766/2006 - 117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta její žaloba proti žalovaným M. a A. M. na určení, že je vlastníkem v žalobě označených pozemkových parcel. Protože zmíněný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2006, čj. 19 Co 766/2006 - 117, navrhla i zrušení tohoto rozsudku.
V ústavní stížnosti uvedla, že Okresní národní výbor v Českých Budějovicích (dále jen "ONV"), rozhodnutím ze dne 3. 8. 1957, přidělil, za účelem výstavby telekomunikační ústředny, jejímu právnímu předchůdci části označených parcel původního pozemku a právo hospodaření s tímto majetkem, nyní již státu, bylo zapsáno ve prospěch Ministerstva národní obrany. Od té doby tento právní předchůdce stěžovatelky pozemky užíval a po celou dobu nebylo jeho vlastnické právo nikým zpochybňováno. Kontrolou evidence pozemků zjistila, že v katastru nemovitostí byl založen, pro k. ú. Litvínovice, list vlastnictví č. 901, na kterém je duplicitní zápis vlastnictví k označeným parcelám. Jako další vlastníci zde jsou uvedeni M. a A. M., kteří své vlastnické právo získali od J. a A. B., na základě darovací a kupní smlouvy ze dne 4. 8. 1989. Manželé B. získali toto vlastnictví smlouvou ze dne 16. 4. 1983, kterou uzavřeli s J. a M. B. Ti vlastnictví k předmětným parcelám získali na základě přídělové listiny čj. K 1839/47, ze dne 25. 12. 1947. Tato přídělová listina však nebyla řádně zapsána do přídělové knihy a tudíž došlo, tehdejším ONV, k opakovanému přídělu předmětných parcel právnímu předchůdci stěžovatelky. Upozornila na skutečnost, že v roce 1947, kdy byl realizován příděl manželům B., byla intabulace povinná a vztahovala se i na nabývání vlastnického práva. Tato skutečnost se odráží i v §10 odst. 2 a 3 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Při posuzování nabytí vlastnického práva k předmětným parcelám je nutno vycházet ze skutečnosti, že stát má v právních vztazích dvojí postavení, jednak mocenské, jednak soukromoprávní. Podle názoru stěžovatelky je v rozporu s tímto pojetím dvojího právního postavení státu závěr, že stát, jako účastník soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů, je odpovědný za úkony, které učiní v oblasti mocenské, neboť tím je narušena zásada rovnosti účastníků právních vztahů.
Vzhledem k tomu, že přídělová listina ve prospěch manželů B. byla zapsána v pozemkové knize pouze jako usedlost č. p. 19, mohl ONV v Českých Budějovicích, při provádění přídělového řízení ve prospěch právního předchůdce stěžovatelky, jejich předchozí přidělení zjistit pouze náhodně, s ohledem na tehdejší materiální vybavení katastru. K odhalení nesrovnalostí došlo až při digitalizaci celého katastru nemovitostí. ONV v Českých Budějovicích zde vystupoval jako mocenský orgán státu, kdežto právní předchůdce stěžovatele, jako účastník přídělového řízení, měl stejné postavení jako jakýkoliv jiný účastník správního řízení. Právní předchůdce stěžovatele neměl žádný důvod pochybovat o správnosti přídělové listiny, pochybnosti nikdo nevznesl ani po následujících 50 let. Vlastnické právo právního předchůdce stěžovatelky nerozporovali ani manželé Moučkovi při stěžovatelkou prováděné výstavbě telekomunikačního uzlu.
Na rozdíl od obecných soudů obou stupňů, zastává stěžovatelka názor, že užívala, od roku 1957, sporné parcely v dobré víře a splnila tak podmínky nabytí vlastnického práva vydržením. Pokud se účastnila přídělového řízení jako obyčejný účastník právních vztahů, napadená rozhodnutí jsou diskriminační. Pokud stát, jako účastník soukromoprávních vztahů, ve kterých nevystupuje jako mocenský orgán, je již předem činěn odpovědným za případnou nedostatečnou legislativu či nesprávný postup státního orgánu, značně ho to diskriminuje vzhledem k dalším účastníkům právních vztahů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je stěžovatelka přesvědčena, že Okresní i Krajský soud v Českých Budějovicích svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň porušily i rovnost účastníků právních vztahů.
Z listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 2. 2006, čj. 16 C 459/2005 - 100, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaných M. M. a A. M. určení, že je vlastníkem pozemkových parcel ve výroku rozsudku specifikovaných, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích na LV č. 901 pro Okres České Budějovice, obec Litvínovice. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že předcházejícím rozsudkem téhož soudu ze dne 2. 3. 2004 čj. 16 C 6/2004 - 46, bylo určeno, že vlastníkem předmětných parcel je žalobce - Česká republika - Ministerstvo obrany. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 6. 2004 čj. 19 Co 1059/2004 - 68, potvrdil rozsudek okresního soudu, ale oba rozsudky byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005, čj. 22 Cdo 2400/2004 - 85, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že v dané věci stát, který přiděloval konfiskovaný majetek, musel při zachování obvyklé opatrnosti zjistit, že pozemky užívá JZD a měl si položit otázku, na základě jakého právního důvodu toto družstvo pozemky užívá. Při tomto postupu by zjistil, že pozemky jsou ve vlastnictví fyzických osob. Vzhledem k tomu, že se právními vztahy k pozemkům blíže nezabýval a vyšel jen z výpisů z pozemkové knihy, aniž vzal v úvahu nespolehlivost údajů v této knize, kterou sám přivodil, nebyl, se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, že mu jím samotným přidělené pozemky náleží. Nebyl tudíž ani držitelem oprávněným. Sporné pozemky tak nemohl vydržet.
Následoval touto ústavní stížností napadený rozsudek, v němž okresní soud vyšel ze zjištění, že v případě předmětných parcel došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ke konfiskaci majetku státně nespolehlivých osob a předmětné parcely byly, podle §2 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., dány pod národní správu. Podle dekretu č. 28/1945 Sb. došlo k přidělení půdy v rámci osídlení a zemědělský majetek přiděloval do vlastnictví za stanovenou úhradu. Právní předchůdci žalovaných tuto úhradu vůči státu dokončili v osmdesátých letech 20. století. Jako přídělci předmětných parcel se stali také jejich vlastníky, neboť předmětné parcely tvořily mimo jiné usedlost č. p. 19, která byla na základě přídělové listiny č. d. 185-230/48 zanesena, usnesením knihovního soudu, tehdy Okresního soudu v Českých Budějovicích, do pozemkové knihy pro katastrální území Litvínovice, podle §22 zákona č. 90/1947 Sb., dne 5. 1. 1948. Nejpozději k tomuto datu byl tedy naplněn, v citovaném zákoně zakotvený, princip intabulace. V té době bylo běžnou praxí knihovat příděly jen jako usedlost s označením čísla popisného. Konkrétní parcely byly citovány v návrhu přídělu a jejich grafické zobrazení bylo provedeno většinou ve zmenšeninách map pozemkového katastru. Pokud došlo k technickým nedostatkům při konkrétním promítnutí přídělu v pozemkových knihách, nelze jimi zpochybnit skutečnost, že došlo k zápisu usedlosti č. p. 19 ve prospěch právních předchůdců žalovaných, včetně sporných parcel, do pozemkové knihy. Pokud jde o předpoklady vydržení vlastnického práva státem, okresní soud zcela odkázal na právní názor Nejvyššího soudu ČR, vyslovený v rozsudku čj. 22 Cdo 2400/2004 - 85, kterým je, jako soud prvního stupně, vázán. Pokud tedy stát následně opětovně přidělil předmětné parcely, učinil tak v rozporu s vlastnickým právem právních předchůdců žalovaných, převedl právo, které sám v té době již neměl a příděl ve prospěch právního předchůdce stěžovatelky je tak neplatným právním úkonem, který nezaložil její vlastnické právo.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. K námitce, že právní předchůdce stěžovatelky byl, na základě přídělu z roku 1957, v dobré víře, že mu pozemky vlastnicky patří, zdůraznil, že je vázán zrušovacím rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, který je pro něj závazný podle §243d odst. 1 ve spojení §226 OSŘ. K námitce, že nebyla u přídělu ve prospěch právních předchůdců žalovaných řádně provedena intabulace, vlastnické právo jim tudíž nevzniklo a nemovitosti proto zůstaly ve vlastnictví státu, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na rozsudek čj. 2 Cdon 838/97 - 71, který problematiku zápisu do pozemkových knih řešil.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2007, čj. 22 Cdo 3257/2006 -142, bylo dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích odmítnuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními závěry obecných soudů obou stupňů, polemizuje s nimi a předkládá Ústavnímu soudu svůj vlastní výklad celého problému a příslušných právních norem. V podstatě tak po Ústavním soudu požaduje, aby se zabýval posouzením norem podústavního práva, které obecné soudy ve věci aplikovaly. Úkolem Ústavního soudu však není zabývat se výkladem norem práva trestního, občanského, správního, pracovního apod. Jeho hlavním posláním je, podle Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, posuzovat ústavnost v postupu a rozhodování obecných soudů, tedy posoudit, zda jejich rozhodnutími nebyla porušena základní lidská práva.
Skutečností je, že oba obecné soudy zaujaly v první fázi řízení názor zcela odlišný, v dalším řízení však již byly při svém rozhodování vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR. Poté oba soudy, na základě opětovného posouzení skutkových zjištění, přehodnotily svůj právní závěr a ten zcela přesvědčivě odůvodnily. Podrobně se zabývaly i všemi námitkami stěžovatelky, argumentovaly příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR k dané problematice.
Jak vyplývá z obsáhlé narativní části tohoto usnesení (viz shora), celou věcí se zabývaly obecné soudy obou stupňů velmi podrobně, věc prošla dokonce dvakrát dovolacím řízením před Nejvyšším soudem České republiky. Všemi relevantními námitkami stěžovatelky se obecné soudy úspěšně vypořádaly. Ústavní soud souhlasí se závěry obecných soudů, neshledal žádný prostor ke svému zásahu, protože ve zmíněném řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu