ECLI:CZ:US:2007:1.US.794.06.1
sp. zn. I. ÚS 794/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2859/2005-109 ze dne 14. 9. 2006, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 20 Co 58/2005-76 ze dne 9. 3. 2005 a proti usnesení Okresního soudu Praha-východ č.j. 6 C 228/2004-12 ze dne 16. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2859/2005-109 ze dne 14. 9. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 20 Co 58/2005-76 ze dne 9. 3. 2005, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-východ č.j. 6 C 228/2004-12 ze dne 16. 9. 2004. Usnesením soudu I. stupně byl nařízen prodej zástavy - rekreační chaty ev. č. 37 na pozemku par. č. 321 část obce Škvorec, pozemku parc.č. 321 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 41 m2 a pozemku parc. č. 209/4 - zahrada o výměře 425 m2, vše v katastrálním území Škvorec, obec Škvorec, zapsaných na LV č. 155 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Praha-východ, ve společném jmění manželů H., a to na základě smlouvy o úvěru č. 200996157 ze dne 9. 9. 1996 uzavřené mezi IPB a.s. Praha a PARMA CLUB, s.r.o., a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 8. 11. 1996 uzavřené mezi IPB Praha, a.s., a zástavními dlužníky. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelů porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že zástavní právo k nemovitostem v jeho vlastnictví nikdy nevzniklo, protože smluvní strany sjednaly v zástavní smlouvě odkládací podmínku. V takovém případě potom prostředky, které byly poskytnuty společnosti PARMA CLUB, s.r.o., byly poskytnuty mimo úvěrovou smlouvu, jejíž podmínkou bylo zajištění úvěrové smlouvy zástavním právem k nemovitostem. Proto je třeba na poskytnuté finanční prostředky pohlížet jako na poskytnuté v režimu bezdůvodného obohacení, navíc nezajištěné zástavním právem.
Stěžovatel dále uvádí, že se v odůvodnění rozhodnutí všech účastníků, zejména pak Krajského soudu v Praze, objevuje řada argumentů, které neodpovídají skutečnosti a smyslu aplikované právní normy a že se navíc jedná o opakované zaměňování právních institutů za jiné. Jde především o chybnou aplikaci §36 odst. 1 občanského zákoníku. Dále pak obecné soudy chybně posuzovaly námitky stěžovatele s odkazem na jejich uplatnění až ve vykonávacím řízení. Stěžovatel nikdy nepoukazoval na zánik tvrzené a údajným zástavním právem zajišťované pohledávky, nýbrž po celou dobu tvrdil a písemnými důkazy dokládal, že uvedená pohledávka úvěrové smlouvy nikdy nevznikla a nevzniklo tudíž ani platně předmětné zástavní právo. Dále namítá, že odvolací a dovolací soud neposuzovaly v souladu s ustálenou judikaturou právní úkon stěžovatele - odstoupení od zástavní smlouvy, neboť ho zcela nesprávně pro údajný nedostatek písemné formy posoudily jako právně neúčinný, přestože stěžovatel učinil tento úkon do soudního protokolu a za přítomnosti právního zástupce žalobce. To, že se uvedené soudy posouzením tohoto právního úkonu nezabývaly, považuje stěžovatel za zásadní procesní vadu a za porušení práva na soudní ochranu. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nesleduje naplnění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, ale ve skutečnosti nesouhlasí s právním názorem, který v této věci zaujaly obecné soudy. Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření prohlásil, že trvá na závěrech, které uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž Okresní soud pro Prahu - východ plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 228/2004 vedený u Okresního soudu Praha-východ. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení spolu se svou manželkou postavení žalovaného (postavení zástavních dlužníků), proti nimž byla podána žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy. Žalobce - Frenn Trading B.V. - se jako zástavní věřitel domáhal nařízení soudního prodeje zástavy (uvedené shora), a to k uspokojení své pohledávky (úvěru) ve výši 7.800.000,- Kč, která mu byla postoupena předchozími věřiteli. Původním věřitelem byla IPB, a.s., a to na základě úvěrové smlouvy č. 200996157 uzavřené mezi IPB, a.s., a obchodní společností PARMA CLUB, s.r.o., dne 9. 9. 1996. Společnost PARMA CLUB, s.r.o., jejímž společníkem byl stěžovatel, se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve splátkách podle dohodnutého splátkového kalendáře a poslední splátka byla stanovena na den 20. 8. 2002. Ke dni 15. 4. 2002 byly uhrazeny splátky ve výši 250.000,- Kč. Uspokojení ze zástavy žalobce požadoval u zbývající pohledávky splatné po 31. 8. 1998, tj. pohledávky ve výši 7.250.000,- Kč. K zajištění úvěru byla mezi IPB, a.s., a stěžovatelem (a jeho manželkou) uzavřena zástavní smlouva, kterou stěžovatel zastavil ve prospěch zástavního věřitele výše uvedené nemovitosti. Soud I. stupně v napadeném usnesení konstatoval, že žalobce doložil svou pohledávku všemi potřebnými listinami, a proto usnesením č.j. 6 C 228/2004-12 ze dne 16. 9. 2004 soudní prodej zástavy nařídil.
Proti usnesení soudu I. stupně podali stěžovatel (spolu s manželkou) odvolání, v němž zejména namítali, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Tvrdili, že uplatněný nárok je nepodložený a nedůvodný zejména proto, že smlouva o zřízení zástavního práva nenabyla účinnosti a nedošlo tak ke zřízení zástavního práva. Poukazovali na znění smlouvy, kde je výslovně uvedeno, že smlouva nabude účinnosti až dnem rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitosti a dovozovali, že takto byla dohodou stran odložena účinnost smlouvy do doby splnění uvedené podmínky. Jelikož předpokladem pro zápis (vklad) zástavního práva do katastru nemovitostí je nejen platná, ale i účinná smlouva, vycházeli z toho, že uvedená podmínka je ve smyslu §36 odst. 1 občanského zákoníku nemožná, přičemž nelze aplikovat §36 odst. 1 věta druhá, protože se nejedná o zánik práva, ale o jeho vznik. Podle stěžovatelů (zástavních dlužníků) je rozhodnutí o zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí na základě uvedené zástavní smlouvy nicotné, resp. absolutně neplatné. Stěžovatel (a jeho manželka) rovněž namítali, že za situace, kdy zástavní právo nebylo do katastru nemovitostí platně vloženo, byl úvěr zástavním věřitelem poskytnut v rozporu s úvěrovou smlouvou, neboť poskytnutí úvěru bylo vázáno na jeho zajištění zástavním právem. Dovozovali tedy, že finanční prostředky nebyly dlužníkovi poskytnuty podle smlouvy o úvěru, ale bez právního důvodu, takže na straně dlužníka došlo k bezdůvodnému obohacení. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je však již promlčeno.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 20 Co 58/2005-76 ze dne 9. 3. 2005 potvrdil usnesení soudu I. stupně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stejně jako soud I. stupně i odvolací soud dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení prodeje zástavy byly splněny. Dále se podrobně zabýval námitkami uplatněnými stěžovateli. Krajský soud konkrétně uvedl zejména následující: Pokud zástavní dlužníci zpochybňovali účinnost zástavní smlouvy (a v závislosti na tom i vznik zástavního práva) poukazem na ujednání účastníků smlouvy v čl. 11 (citovaného shora), odvolací soud jejich právní názor nesdílí. Výkladem obsahu smlouvy (§35 odst. 2 obč. zák.) považuje odvolací soud za zcela odůvodněný závěr, že jazykovým vyjádřením, že "účinnosti nabude smlouva dnem rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí" účastníci smlouvy neměli ve skutečnosti v úmyslu ujednání o odkládací podmínce, ale jednalo se pouze o formulačně zmatečné prohlášení, jímž chtěli deklarovat zákonnou zásadu uvedenou v §151b odst. 2 obč. zák. ve znění platném v době uzavírání smlouvy (tj. od 1.1.1992 do 31.12.2000), že zástavní právo vznikne vkladem do katastru (patrně i při nesprávné aplikaci §47 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu smlouvy je totiž zcela nepochybné, že projev vůle obou stran směřoval jednoznačně ke zřízení zástavního práva k nemovitostem zástavních dlužníků za účelem zajištění pohledávky zástavního věřitele a to v souladu se zákonnou úpravou platnou v době uzavírání smlouvy (§151a a násl. obč. zák. v tehdy platném znění). Námitku zástavních dlužníků o ujednání odkládací podmínky (§36 odst. 2 obč. zák.) považuje proto odvolací soud za účelovou a především za odporující obsahu smlouvy, z něhož je nepochybný úmysl účastníků smlouvy směřující ke vzniku zástavního práva bez jakékoli vázanosti na nesplnitelnou podmínku.
Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatel a jeho manželka dovolání. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož se soud v řízení o soudním prodeji zástavy zabývá jen tím, zda má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou zástavním právem k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Stěžovatel nesouhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že existenci zajištěné pohledávky posuzuje pouze z hlediska právního doložení této pohledávky, neboť jiné skutečnosti nejsou pro rozhodnutí o žalobě právně významné a lze je uplatnit až v rámci výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
Nejvyšší soud se pak podrobně zabýval posouzením otázky přípustnosti dovolání, vymezil řízení o soudním prodeji zástavy a rozebral podmínky, které musejí být splněny, aby soud mohl o návrhu rozhodnout. Dovodil, že odvolací soud projednávanou věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů a proto jeho rozhodnutí nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Vyslovil tudíž, že dovolání není přípustné a usnesením č.j. 21 Cdo 2859/2005-109 ze dne 14. 9. 2006 je odmítl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jeho pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost podal pouze stěžovatel jako jeden ze žalovaných v soudním řízení, nikoliv druhý žalovaný, jímž byla v té době manželka stěžovatele. Ačkoliv na titulní straně ústavní stížnosti jsou uvedeni oba účastníci řízení před obecnými soudy, ústavní stížnost je podána jen jménem T. H. a plná moc k zastupování v řízení o ústavní stížnosti je udělena rovněž pouze tímto stěžovatelem.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které vyslovily ve všech napadených rozhodnutím. Vytýká sice obecným soudům, že se nevypořádaly se všemi jeho argumenty, avšak základem věci je to, že obecné soudy nepřistoupily na právní názor, který stěžovatel konstruoval. V této obecné rovině je však především nutno připomenout - jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval - že sama skutečnost, že obecné soudy nepřijaly právní názor stěžovatele (jedné ze stran soudního řízení), neznamená, že právo tohoto stěžovatele na spravedlivý proces porušily.
Obecné soudy při posuzování podmínek zahájení řízení o soudním prodeji zástavy vycházely z příslušné právní úpravy, kterou vyložily způsobem, jenž je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů a je i ústavně konformní. Obecné soudy (soud I. stupně i soud odvolací) se zabývaly posouzením úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, jejichž výklad provedly, zejména pak výkladem čl. 11 smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, za pomoci obecných výkladových pravidel a nelze dovozovat, že by se jím dostaly do extrémního rozporu s ustálenou rozhodovací a výkladovou soudní praxí. Tu lze odkázat především na argumentaci krajského soudu, která je reprodukována na jiném místě tohoto rozhodnutí.
Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací praxe obecných soudů, jestliže vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu, nezbytného pro příslušný druh řízení. V dané věci přisvědčil obecným soudům v jejich závěru, jaké otázky musejí zkoumat, mají-li rozhodnout v řízení o soudním prodeji zástavy. Názor obecných soudů vychází z příslušné právní úpravy, kterou obecné soudy správně aplikovaly. V dané věci se tak jednalo pouze o aplikaci podústavního práva, které nemá ústavní dimenzi. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu