ECLI:CZ:US:2007:1.US.810.06
sp. zn. I. ÚS 810/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Ř., zast. JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 7, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2005, č.j. 19 Co 61/2004-109, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a E. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vydaný ve věci přivolení k nájmu bytu. Uvedl, že napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 10.11.2003, sp.zn. 12 C 741/2002, jímž soud přivolil k výpovědi z nájmu specifikovaného bytu v domě č.p. 574, ve Wolkerově ulici v Jihlavě, uložil stěžovateli povinnost vyklidit byt po uplynutí výpovědní lhůty do 15ti dnů po zajištění přístřeší a uhradit náklady řízení, dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27.9.2006, č.j. 26 Cdo 2416/2005-143, odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel připomenul, že okresní soud vyhověl podané žalobě z důvodu, že v předmětném bytě opakovaně a po delší dobu bydlely spolu se stěžovatelem jiné osoby a nešlo přitom o návštěvy; vazbu vyklizení bytu na poskytnutí přístřeší zdůvodnil tím, že stěžovatel a jeho družka nebyli rodinou s nezletilými dětmi. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání z důvodu nesprávného podřazení vztahu mezi stěžovatelem a osobami užívajícím byt pod ustanovení o podnájmu bytu, pro nepřihlédnutí k aplikaci korektivu dobrých mravů a pro nesprávnou aplikaci §712 odst. 5 obč. zákoníku a §142 odst. 1 obč. soudního řádu. Krajský soud potvrdil prvostupňový rozsudek s odůvodněním, že stěžovatel poskytoval v bytě dlouhodobě a bez souhlasu pronajímatele mnoha osobám ubytování, přičemž je irelevantní, zda se tak dělo za úplatu či bezúplatně, ani výzva ke zdržení se protiprávního jednání není předpokladem výpovědi z nájmu; k aplikaci §712 odst. 5 obč. zákoníku uvedl, že předpokladem poskytnutí náhradního bytu nebo náhradního ubytování je kromě toho, že jde o rodinu s nezletilými dětmi, i existence důvodů hodných zvláštního zřetele, což splněno není. Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně v těchto bodech:
- Krajský soud se nedostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele o přiléhavosti aplikace §3 odst. 1 obč. zákoníku na daný případ, když reagoval pouze na jediný z namítaných důvodů, a to absenci písemné výzvy pronajímatele k odstranění závazného jednání.
- Krajský soud nedal stěžovateli možnost reagovat na změněný právní náhled ohledně naplnění podmínek pro vznik práva stěžovatele na bytovou náhradu podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zákoníku, neboť soud I. stupně nepřiznal bytovou náhradu proto, že na straně stěžovatele nebyla splněna první podmínka (tj. existence rodiny), soud II. stupně pro nesplnění druhé podmínky, poté, co první byla splněna (tj. neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných).
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že původní vlastník domu, v němž byl situován předmětný byt, podal u okresního soudu návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu na základě tří zákonných výpovědních důvodů. Po provedeném dokazování okresní soud k výpovědi přivolil pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu stěžovatelem, které spatřoval v tom, že stěžovatel bez souhlasu vlastníka domu přenechává byt do podnájmu jiným osobám, tj. podle §712 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku (ve znění účinném v době rozhodování). Dále okresní soud konstatoval, že pokud nájemní poměr skončil podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Protože soud zjistil, že stěžovatel je svobodný a z jeho družského poměru se dosud nenarodilo dítě, rozhodl, že postačuje zajistit přístřeší. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že žádné podnájemní smlouvy neuzavřel, a poukazoval na to, že mu pronajímatel nedal žádnou výzvu o tom, že by měl ukončit bydlení osob v předmětném bytě a hned přistoupil k výpovědi. Dále namítal, že jeho družce se narodilo dítě, takže tvoří s družkou rodinu. Krajský soud rozsudek potvrdil, shledav ho věcně správným. K věci samotné podotkl, že provedeným dokazováním bylo zcela jednoznačně prokázáno, že stěžovatel opakovaně a dlouhodobě poskytoval bydlení jiným osobám, a to ve značném množství, přičemž k takovému jednání neměl souhlas pronajímatele (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomenul, že je irelevantní, zda šlo o úplatné či bezúplatné přenechání části bytu nebo celého bytu k užívání). K tomu dodal, že k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d) není třeba žádné písemné výstrahy ze strany pronajímatele. Ohledně přisouzeného práva na přístřeší uvedl, že předpokladem rozhodnutí o právu na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, musí být splněny dvě podmínky, tedy nejen že jde o rodinu s nezletilým dítětem, ale že jsou zde ještě důvody zvláštního zřetele hodné, což v daném případě splněno nebylo, neboť to byl právě stěžovatel, který opakovaně porušoval své povinnosti nájemce a byt přenechával značnému počtu jiných osob k bydlení a to bez souhlasu pronajímatele. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, jehož přípustnost zakládal na dikci §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Opětovně poukazoval na fakt, že nebyl vyzván k tomu, aby upustil od poskytování bytu třetím osobám (což by mohlo mít podstatný význam pro rozhodování o důvodnosti aplikace "korektivu dobrých mravů"), že byt neposkytoval třetím osobám za úplatu, že po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně došlo ke změně skutkového stavu, neboť se mu a jeho družce narodilo dítě, a proto byla dána možnost aplikace §712 odst. 5, věta druhá; odvolací soud mu nedal možnost doložit důvody zvláštního zřetele hodné tak, aby bylo možné rozhodnout o bytové náhradě dle uvedeného ustanovení. Dále stěžovatel v dovolání vymezil vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to neposkytnutí poučení odvolacím soudem ve smyslu přiměřeného použití §118a obč. soudního řádu k uplatnění důkazních návrhů vztahujících se k existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. K dovolání se vyjádřil vedlejší účastník, který upozornil na to, že bylo prokázáno uzavření podnájemních smluv bez souhlasu pronajímatele, že neexistuje žádná okolnost, na jejímž základě by bylo možné aplikovat ustanovení o dobrých mravech a žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nevyhovět. Také rozhodnutí o bytové náhradě, podle jeho názoru odpovídá §712 odst. 5 obč. zákoníku, neboť stěžovatel hrubě porušoval své povinnosti a neuvedl takové okolnosti, které by bylo možné podřadit pod pojem "důvody zvláštního zřetele hodné". Dále vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že stěžovatel předmětný byt vyklidil, vyklizený předal a sám si zajistil jinou možnost bydlení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27.9.2006, č.j. 26 Cdo 2416/2005-143, dovolání jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění Nejvyšší soud nejprve vysvětlil, proč se nemůže zabývat námitkami směřujícími proti správnosti skutkových zjištění, posléze objasnil podstatu rozhodování o přiznání bytové náhrady podle §712 odst. 5 obč. zákoníku. Zejména zdůraznil, že jiná forma bytové náhrady, než přístřeší, je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že "jde o rodinu s nezletilými dětmi" a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné (obě podmínky musí být splněny kumulativně); následně poukázal na právní názor, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným proto, aby nájemci byla přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem krajského soudu (též okresního soudu a Nejvyššího soudu) nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo bránit se proti výpovědi z nájmu bytu a domáhat se ochrany svých subjektivních práv při zajišťování bytové náhrady. Stěžovatel však musí vzít v úvahu procesní postupy stanovené zákonem; mezi ně patří i břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně důvodů zvláštního zřetele hodných. Tato břemena stěžovatel v příslušných fázích řízení (před okresním soudem a před krajským soudem) neunesl, nemůže se tak domáhat přezkumu skutkových zjištění v řízení před soudem dovolacím a ani před Ústavním soudem (stěžovatel se mýlí také v tom, že krajský soud zaujal ve věci odlišný právní názor od názoru soudu prvního stupně - jejich právní názory byly naprosto shodné, odlišnosti se projevily toliko v naplnění, resp. nenaplnění podmínek pro postup podle §712 odst. 5 obč. zákoníku, a to v důsledku změny skutkového stavu). V hodnocení předchozích fází řízení se Ústavní soud ztotožňuje s právními závěry Nejvyššího soudu (vyjma opakovaných záměn mužského a ženského rodu ve tvarech příslušných podstatných jmen "odvolatel", "povinný") a dodává, že stěžovatel argumentací použitou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do nepřípustné pozice soudu IV. instance.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu