ECLI:CZ:US:2007:1.US.833.06.1
sp. zn. I. ÚS 833/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů SONOB, volební strany se Zelenými, SONOB, politického hnutí - sdružení ochrany nájemníků a ostatního bydlení, a JUDr. V. H., předsedy politického hnutí SONOB - sdružení ochrany nájemníků a ostatního bydlení, zastoupených JUDr. J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, sp.zn. 12 Ca 124/2006, proti vyhlášení výsledků voleb do zastupitelstva Městské části Praha 1, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006, a o návrhu na zrušení ust. §45 odst. 1, 2 až 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ust. §45 odst. 1, 2 až 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, sp.zn. 12 Ca 124/2006, i samotné vyhlášení výsledků voleb do zastupitelstva Městské části Praha 1, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006 s tím, že hlasování je prý třeba zopakovat ve všech volebních okrscích Městské části Praha 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, sp.zn. 12 Ca 124/2006, byl zamítnut návrh stěžovatele JUDr. V. H., předsedy politického hnutí SONOB a volebním zmocněncem volební strany SONOB se Zelenými, na neplatnost voleb do zastupitelstva Městské části Praha 1, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006.
Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti uvedli, že stížnost se týká v části I. vad napadaných zamítnutým návrhem na vyslovení neplatnosti voleb pro porušení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a vad rozhodnutí správního soudu o zamítnutí tohoto návrhu, v části II. pak porušení základních práv a svobod, která prý nejsou zároveň porušením uvedeného zákona a předmětem návrhu na vyslovení neplatnosti voleb tedy podle stěžovatelů být nemohly.
K takto vymezené části první ústavní stížnosti stěžovatelé zejména prohlásili, že návrhem na vyslovení neplatnosti voleb bylo vytýkáno, že registrační úřad neopravil při korekturách hlasovacích lístků údaj o povolání kandidáta V. V., který byl právě té v době pro pochybení při výkonu funkce starosty z ní odvolán se záměrem znemožnit mu při volbách údaje o této své prestižní pozici ve volbách využívat. Dalším důvodem návrhu na vyslovení neplatnosti voleb byla podle stěžovatelů evidentní chyba při sčítání hlasů ve volebním okrsku č. 2 na Malé Straně, kde dvacetiletému, zcela neznámému studentu J. B. (na posledním místě kandidátky ČSSD) bylo napočteno cca desetkrát více hlasů než komukoli z ostatních volebních okresků včetně toho, který zahrnuje jeho bydliště na N. Jak již stěžovatelé uvedli v návrhu na vyslovení neplatnosti voleb a v doplňujícím podání z 9. 11. 2006, v úvahu přichází např. to, že některý člen komise si v pátek odnesl domů nepoužité reservní hlasovací lístky, které se neevidují a které jsou během voleb každému členu komise volně k dispozici pro výdej voličům na požádání; ty mohl doma vyplnit a po otevření uren a vyjmutí hlasovacích lístků z obálek najednou vyměnit. V návrhu na vyslovení neplatnosti voleb bylo dále poukazováno na údajné porušení volebního zákona, jež mělo spočívat ve zveřejňování výsledků předvolebních průzkumů, v nichž byla strana SONOB záměrně vynechána, jako kdyby vůbec neexistovala nebo měla zcela zanedbatelnou podporu. Správní soud vyslovil, že se jedná toliko o neetický přístup, který nemůže být důvodem neplatnosti voleb. Volební strana stěžovatelů však prý v důsledku této a dalších nekorektností místo minulých více než 7 % hlasů získala jen necelých 5 % a unikl jí proto o necelé procento zisk byť jen jediného mandátu, podmíněný překročením pětiprocentní hranice. Všechny hlasy odevzdané ve prospěch strany propadly.
Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatelé především uvedli, že podle vyhlášených volebních výsledků jejich volební strana nezískala oproti dosavadním třem mandátům mandát žádný, zatímco strana Věci veřejné (dále jen "VV") nově získala oproti dosavadnímu jednomu mandátu devět mandátů ve 35 členném zastupitelstvu. Podle názoru stěžovatelů byl volební výsledek strany VV dosažen toliko na základě investic v řádu desítek miliónů korun, vynaložených k tomu účelu neznámým subjektem prostřednictvím bezpečnostní a detektivní firmy ABL, a.s. Stěžovatelé dále prohlásili, že podle některých zdrojů se snad má dokonce jednat o zločineckou skupinu ze zemí bývalého Sovětského svazu. Za tyto peníze byli prý napřed získáni marketingoví odborníci, kteří vytvořili koncem roku 2001 společnost s ručením omezeným a poté v roce 2002 fiktivní politickou stranu, obojí s názvem Věci veřejné. Podle ústavní stížnosti "následovalo několikaleté nákladné profesionální vymývání mozků občanů městské části s cílem uchvátit moc na radnici". Proti této činnosti, provázené údajně nekonečným řetězem dezinformací, neměly prý jiné strany než sponzorsky nadstandardně vybavená pražská ODS šanci uspět. Došlo tedy k jejich výraznému propadu, a to k úplnému nebo částečnému. ODS, přestože byla hlavním terčem aktivit VV, pak nakonec ze situace vytěžila, protože hlasy odevzdané malým stranám, pokud tyto strany vůbec neuspěly, po přerozdělení větším dílem připadly jí. Také Strana zelených, která byla stranou VV propagována jako její budoucí koaliční partner, uspěla. Činnost strany byla prý řízena většinovým vlastníkem obchodní společnosti VV a ředitelem bezpečnostní psychodiagnostické laboratoře firmy ABL Mgr. J. D., který vyplácel jejím čelným představitelům prostřednictvím účetnictví této společnosti pravidelné odměny tvořící zdroj jejich obživy. Na základě zaměstnaneckého poměru se tak dělo až do současnosti v případě ThDr. K. K., Bc. J. P., Mgr. K. L. a do minulého roku u Mgr. J. Š. Ten byl posléze odměňován jako společník a jednatel firmy VV a osoba samostatně výdělečně činná; tak je tomu podle stěžovatelů i v současnosti. Na základě jiného právního vztahu jsou odměňováni Mgr. J. Š. a A. F. U dalších představitelů strany stěžovatelé rovněž přepokládají jistou formu pravidelných finančních odměn, nevědí však, zda prochází účetnictvím společnosti VV či nikoli. Všichni zakladatelé této strany stejně jako její dosud přední činitelé jsou a byli "odjinud", pouze pro účely voleb jim strana obstarávala a financovala bydlení v P., mnohdy prý jen fiktivní. Strana získávala své voliče nákladným způsobem; podle stěžovatelů organizovala např. nepřetržitou právní pomoc pro občany městské části, pouliční aktivity, hostesky a průzkumy veřejného mínění. Pod hlavičkou strany dále probíhaly různé kulturní akce s přístupem pro veřejnost zdarma. Každému občanu, který přinesl vyplněný anketní lístek, byla prý vyplácena finanční odměna. Jednou či dvakrát měsíčně vycházel 12tistránkový barevný stranický časopis na křídovém papíru formátu A-4 v nákladu cca 20 tis. výtisků, distribuovaný mj. poštou do všech domácností městské části, pro čtenáře zdarma. Prostor pro reklamu v tomto časopise tvořil asi tak 2 strany, z toho některé reklamy byly pravděpodobně fiktivní. Před volbami přicházely propagační materiály VV občanům do schránek prakticky obden. Výnos z takto omezené reklamy za ceny odpovídající malému počtu výtisků nemohl podle stěžovatelů náklady zdaleka krýt. Strana měla nejvíce plakátů a několik automobilů s její reklamou nepřetržitě projíždělo ulicemi městské části. Na otázku smyslu vynakládání tak vysokých částek k dosažení úspěchu ve volbách do zastupitelstva jedné jediné městské části není podle stěžovatelů jiná rozumná odpověď, než že se jedná o čísi investici s očekáváním návratnosti včetně zisku při zneužití vlivu v orgánech městské části. Stěžovatelé dodávají, že za mandáty v zastupitelstvech městských částí se nevyplácejí žádné státní příspěvky a legální návratnost není ani jen zčásti možná. Na základě všech uváděných skutečností se domnívají, že byly dány podmínky pozastavení činnosti strany VV a její případné zrušení. Jde však o proces natolik komplikovaný, zejména též "omezením aktivní legitimace na nejvyšší ústavní orgány", že pro stěžovatele nepřicházelo v úvahu jeho praktické využití.
Stěžovatelé se proto obrátili na Ústavní soud a navrhli zrušit usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, sp.zn. 12 Ca 124/2006, jakož i samotné vyhlášení výsledků voleb do zastupitelstva Městské části Praha 1, konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006 s tím, že hlasování je třeba zopakovat ve všech volebních okrscích Městské části Praha 1. Přes komplikace, které by opakované hlasování přineslo, i jeho nejistý výsledek, považují stěžovatelé nález Ústavního soudu za jediný způsob, jak před veřejností rozkrýt shora naznačené alarmující skutečnosti, neboť jakékoli jejich vlastní veřejné prohlášení bude těmi, které by mělo oslovit, vnímáno jen jako účelová stranická propagace. Dále doplnili, že samotné opakování hlasování pouze ve volebním okrsku č. 2 nepovažují za řešení, neboť při opakovaných volbách je z více důvodů zpravidla nižší účast. Pokud by takto snížený počet hlasů z jednoho okrsku byl zahrnut do celkových výsledků získaných z ostatních okrsků s původní vyšší účastí, měly by výsledky z tohoto okrsku nižší váhu, než jaká by jim příslušela, pokud by byly zopakovány volby v celé městské části; v jednom okrsku také dost dobře nelze provádět volební kampaň.
Podáním, doručeným Ústavního soudu dne 14. 3. 2007 stěžovatelé ve spojení s ústavní stížností navrhli zrušení ust. §45 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno uvést, že obdobnou ústavní stížností - alespoň co se týče některých klíčových pasáží - se již Ústavní soud zabýval v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., která byla usnesením ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 164/07, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal důvodu, aby se od závěrů zde již vyslovených odchýlil; proto mu nezbývá než ve zkoumané věci zopakovat, resp. dále doplnit a rozšířit již vyslovené argumenty.
Ústavní soud zejména připomíná, že základní interpretační maximu zákonné úpravy volebního soudnictví zformuloval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 17, str. 185; vyhlášen pod č. 140/2005 Sb.). Vycházeje z demokratického principu legitimity veřejné moci, dle něhož je lid jejím zdrojem a v této roli se podílí na jejím ustavování cestou svobodných a demokratických voleb (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 Ústavy), vyslovil základní tezi, podle které z principu demokracie plyne pro volební soudnictví vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů; předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. To lze beze vší pochybnosti vztáhnout i na volební rozhodování územních společenství občanů, která tímto způsobem vykonávají své ústavně zaručené právo na samosprávu.
Obecně vychází Ústavní soud ve své ustálené judikatuře z toho, že současná právní úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Proto všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je nutno poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality.
Na tomto základě mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení ústavní stížnosti po obsahové stránce. In concreto stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v zásadě opakují svá tvrzení z řízení před obecným soudem a dále jen rozvíjejí podezření o údajných volebních manipulacích ve volbách úspěšné strany Věci veřejné.
Pokud jde o vlastní předmět ústavní stížnosti, tj. o tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost žádnou ústavněprávní argumentaci prakticky neobsahuje. Stěžovatelé pouze obecně tvrdí, že vyhlášením výsledků voleb došlo k porušení jejich základního práva podle čl. 21 odst. 1 4 Listiny základních práv a svobod. Tím, že městský soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti voleb, bylo prý současně porušeno jejich právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále zmiňují porušení čl. 5, čl. 6 a čl. 90 Ústavy.
Dle §90 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s §60 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích (dále jen "volební zákon") se aktivně legitimovaný subjekt může návrhem u soudu domáhat neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta, jestliže tvrdí, že byla porušena ustanovení tohoto volebního zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování, výsledky voleb nebo výsledek volby kandidáta.
V projednávané věci dospěl Městský soud v Praze v napadeném usnesení k závěrům, které jsou v souladu s výše uvedeným pojetím volebního soudnictví. Navrhovateli se nepodařilo prokázat, že by v předcházejícím soudním řízení nebyly jeho zásady respektovány a že by zde existovaly volební vady, popř. delikty, které by naplňovaly podmínky §90 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §60 volebního zákona. Obecný soud se v dostatečné míře vypořádal s námitkami navrhovatele a vyhodnotil okolnosti zveřejnění opravy údaje o povolání V. V.; správně též poukázal na publicitu, kterou v té době jeho odvolání (z funkce) vyvolalo a dovodil, že neexistuje dostatečné důvody k úvaze o možnosti vlivu tvrzených pochybení na volební výsledek obecně a strany stěžovatelů zvláště. Své závěry přiléhavě odůvodnil. To se týká i námitky týkající se volebního výsledku kandidáta ČSSD J. B. a údajného porušení volebního zákona tím, že někteří voliči měli ve schránkách leták strany Věci veřejné s grafy volebních prognóz, v nichž nebyla uvedena strana stěžovatelů. Se závěry, uvedenými v tomto směru v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, je možno se ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.
Pokud zde stěžovatelé brojili proti údajným podezřelým aktivitám strany Věci veřejné, je nutno uvést, že soudy jsou ve volebním soudnictví povinny především bdít nad možným narušením politické plurality a svobodné soutěže politických sil ze strany státu a jeho orgánů, které se nesmějí nijak vměšovat do politického boje a zvýhodňovat či znevýhodňovat určité politické subjekty. Určité možné nekorektnosti mezi politickými stranami navzájem nemohou samy o sobě vést ke zpochybnění výsledku jinak svobodných voleb; metody různého přesvědčování a odrazování voličů od volby konkurentů ostatně nemusí ještě dosahovat této hranice. Podstatné je, zda voliči zůstala možnost svobodného přístupu k různým informacím. Jakékoli podezřelé či nekorektní postupy konkurenční strany nelze paušálně absolutizovat, pokud - jako ve zkoumaném případě - nedošlo k takové intenzitě uvedených zásahů či k jejich kumulaci, výrazně zpochybňující volební výsledek; stěžovatelům - pokud mají zásadní pochybnosti či poznatky o postupech strany Věci veřejné a jejich představitelů - zůstává ostatně možnost využít i jiné prostředky právní ochrany, např. správní, resp. přestupkové řízení či podnět k trestnímu řízení.
Závěrem je třeba zdůraznit, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není Ústavní soud další instancí volebního soudnictví jako je tomu v případě rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR a §85 až §91 zákona o Ústavním soudu u voleb do obou komor Parlamentu České republiky. Se zřetelem k ustanovení §104 odst. 1 s. ř. s. takovou instancí nemůže být ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační stížnost ve věcech volebních je nepřípustná. Úkolem Ústavního soudu je i v tomto řízení ochrana ústavně zaručených práv navrhovatele; jejich porušení však prokázáno nebylo. Proto nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru, než že v rámci soudního řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva Městské části Praha 1 k zásahu do ústavně zaručených práv navrhovatele zjevně nedošlo. Sama ústavní stížnost v tomto směru ani žádnou argumentaci neobsahuje, neboť stěžovatelé pouze pokračují v rozvíjení úvah o tom, co vše mohlo ovlivnit jejich neúspěch v obecních volbách v této městské části.
Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují ve prospěch svého názoru, že předmětné rozhodnutí obecného soudu, resp. jeho tvrzené pochybení a chování strany Věci veřejné, vyžadují výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze než opakovat - s odvoláním na shora vyslovené závěry - že jim za pravdu dát nelze. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci, ale z co nejvíce komplexního hlediska při splnění stanovených formálních náležitostí ústavní stížnosti posoudit, zda závěry ve věci samé obstojí i ústavněprávně. Každý jiný postup by nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a činil ve svém důsledku z něj jakousi "superinstanci", zasahující do řízení před příslušnými orgány veřejné moci s pro věc zásadními závěry, a to i v natolik specifické situaci, jako posuzování již proběhlých voleb v demokratické společnosti.
V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který takový návrh musí být odmítnut (srov. ust. §43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351). Takový návrh na zrušení zákona tedy sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu