ECLI:CZ:US:2007:1.US.836.06
sp. zn. I. ÚS 836/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a soudců Ivany Janů o ústavní stížnosti T. H., t. č. ve Věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 14.7.2006, sp. zn. 6 T 119/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.10.2006, sp. zn. 6 To 587/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17.10.2002, sp. zn. 6 T 119/2002, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Konec zkušební doby byl stanoven na den 17.10.2005.
Dalším rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16.11.2004, sp. zn. 1 T 138/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.5.2005, sp. zn. 6 To 190/2005, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ust. §223 trestního zákona a trestný čin ublížení na zdraví podle ust. §224 odst. 3 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dohledem. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti roků. Stručně uvedeno šlo o to, že stěžovatel dne 27.1.2003 kolem 20.10 hodin nedal přednost v jízdě na křižovatce Teplice - Nová Ves - Kladruby jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tovární značky Škoda 120L, řízenému M. T., jedoucímu zleva, následně došlo k čelnímu střetu vozidel a při dopravní nehodě byly zraněny dvě osoby. Stěžovatel pak dne 27.4.2004 kolem 6.50 hodin na silnici I/8 obce Bystřany u Teplic z nedbalosti způsobil smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy dopravy. Trestné činy spáchal dne 27.1.2003 a 27.4.2004, tedy v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení. Dále Ústavní soud zjistil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.1.2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proti těmto rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem dne 11.5.2006, sp. zn. IV. ÚS 557/05, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nyní napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že podle ust. §60 odst. 1 trestního zákona stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17.10.2002, sp. zn. 6 T 119/2002. Podle ust. §39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dohledem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením krajského soudu podle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II.
1) Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že jsou dány podmínky přeměny podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Otázka předložená stěžovatelem v ústavní stížnosti je upravena v ust. §60 odst 1 trestního zákona, které stanoví způsob ukončení podmíněného odsouzení, a to buď rozhodnutím o osvědčení podmíněně odsouzeného nebo o vykonání trestu. Rozhodující kritéria pro závěr, že se podmíněně odsouzený osvědčil, jsou podle tohoto ustanovení vázána jednak na předpoklad, že odsouzený ve zkušební době vedl řádný život, jednak na předpoklad, že ve zkušební době vyhověl uloženým podmínkám. Jinak soud rozhodne, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a a) stanovit nad odsouzeným dohled, b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §59 odst. 1, nebo c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.
Jelikož platí, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby soud vyslovil, že se obviněný ve zkušební lhůtě osvědčil, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace citovaného ustanovení §60 odst. 1 trestního zákona a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. V rovině ústavněprávního přezkumu zásadně zůstává zvážit, zda byly v souzené věci respektovány principy spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení §60 odst. 1 trestního zákona nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence. Výklad výše uvedených podmínek vedení řádného života ve zkušební době a vyhovění uloženým podmínkám, je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (zejména pojem "řádný život"); není tedy samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro přijaté závěry soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad relativně neurčitých pojmů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli. O takovou situaci však v posuzované věci, jak vyplyne z následujícího nejde.
2) Soudy totiž v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že se stěžovatel ve velmi krátké době po svém odsouzení dopustil prvního trestného činu (ublížení na zdraví podle ust. §223 trestního zákona). I když se jednalo o nedbalostní trestný čin, došlo k němu tím, že vědomě porušil povinnost uloženou mu zákonem, která sama o sobě by znamenala přinejmenším spáchání přestupku. Z toho se stěžovatel dle soudů nepoučil, a dopustil se trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §224 odst. 3 trestního zákona. Opět se jednalo o nedbalostní trestný čin, ale i zde při něm stěžovatel porušil předpisy v dopravě. Z toho soudy vyvodily, že stěžovateli nepostačila k jeho nápravě pouhá pohrůžka trestem, že si nevzal ponaučení z proběhlého trestního řízení, z toho, že je ve zkušební době podmíněného odsouzení, opakovaně nerespektoval právní předpisy a spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení dva trestné činy, za které byl pravomocně odsouzen. Soudy proto dospěly k závěru, že zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, neboť spáchal trestné činy, pro které byl následně pravomocně odsouzen, a první trestný čin spáchal velice krátce poté, co byl podmíněně odsouzen - přičemž podmíněný trest mu byl uložen za agresivní chování vůči jinému řidiči, kterého udeřil pěstí, a poté i pobodal - nepostačuje u něj pouhá pohrůžka trestem, ale je nutné přikročit k jeho výkonu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na to, co soudy výslovně v napadených rozhodnutích neuvedly - (vyjma v jistém směru neurčitého tvrzení krajského soudu, že stěžovatel "způsobil dvě dopravní nehody, z nichž druhá měla fatální následky pro pět osob"), nicméně jim to bylo známo a při jejich rozhodování to zjevně vzaly v úvahu - tedy že stěžovatel spácháním trestného činu dne 27.4.2004 způsobil smrt více osob tím, že hrubě porušil předpisy dopravy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 557/05).
Z uvedeného je dle Ústavního soudu zřejmé, které skutečnosti měly soudy za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a proč neshledaly důvod naplnění zákonné podmínky spočívající ve vedení řádného života ve zkušební době (pozn.: přitom, jelikož se v ust. §60 odst. 1 věty první trestního zákona jedná o kumulativní podmínky, nenaplnění již jedné zákonné podmínky samo o sobě může opodstatněně odůvodnit závěr soudu, že se trest vykoná). Podle mínění Ústavního soudu uvedené úvahy obecných soudů a jejich závěr nelze hodnotit jako nesprávné; v této souvislosti odkazuje též na judikaturu obecných soudů ohledně obsahové konkretizace neurčitého pojmu "řádný život" (rozumí se jím mj. dodržování právního řádu - srov. např. R 11/1968-II., R 56/1973, R 56/1973; dále srov. názory "komentářové" literatury - Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, I. díl, C. H: BECK, Praha, 2004, s. 280). Ostatně, i kdyby byly úvahy soudů z hlediska správnosti kritizovatelné, je třeba reflektovat, že neobsahují žádný prvek zjevného omylu či excesu, resp. že by je bylo možné považovat za výkladovou svévoli.
3) Jak již bylo uvedeno, pouze výjimečně může soud dle ust. §60 odst. 1 věty druhé trestního zákona ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (tedy jestliže ve zkušební době nevedl řádný život nebo nevyhověl uloženým podmínkám) a rozhodnout způsobem stanoveným v §60 odst. 1 písm. a) - c) trestního zákona, je-li takový postup odůvodněn okolnostmi případu a osobou odsouzeného. K tomu však Ústavní soud opakuje, že pro takové eventuální rozhodnutí obecných soudů platí, že je svou podstatou výjimečné. Je tedy zásadně věcí obecných soudů, ten který případ projednávajících, uvážit, zda toto ustanovení aplikuje či nikoliv. Jedná se zásadně o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 547/04, II. ÚS 554/05).
Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že je namístě rozhodnutí, že se trest vykoná, a neaplikovaly výjimečný postup dle ust. 60 odst. 1 věty druhé trestního zákona - a to zjevně s ohledem především na to, že podmíněný trest byl stěžovateli uložen za agresivní chování vůči jinému řidiči, kterého udeřil pěstí, a poté i pobodal, a že následně spáchal ve zkušební době dva trestné činy, pro které byl pravomocně odsouzen, přičemž první trestný čin spáchal ve velmi krátké době po svém podmíněném odsouzení, a druhým trestným činem způsobil smrt více osob - nelze jim, z pohledu ústavněprávního, nic vytknout. K tomu Ústavní soud dodává, že z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech mimořádných.
4) Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti řadu námitek, k nimž Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel nejdříve namítá, že žil ve zkušební době řádným životem, navíc učinil i řadu dobrých skutků, a byla tedy naplněna klíčová podmínka výkonu podmíněného trestu (tj. řádný život odsouzeného ve zkušební době). Ústavní soud k tomu odkazuje na svůj výše citovaný závěr, pokud jde o ústavní konformitu názoru obecných soudů, že stěžovatel naopak zákonnou podmínku vedení řádného života ve zkušební době nesplnil. K tomu Ústavní soud dodává, že skutečnost, že pozitivní zprávy o chování stěžovatele ve výkonu trestu, t.j. že byl opakovaně odměněn a věnuje se zájmové činnosti, vzaly soudy výslovně v úvahu při rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a zařadily stěžovatele dle ust. §39a odst. 3 trestního zákona do věznice s dohledem, ačkoli měl být zařazen do věznice s dozorem (což je věznice přísnějšího typu).
Stěžovatel dále namítá, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti roků a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let (dále též jako "daný trest"), takže výkonem daného trestu je nepochybně dosaženo i účelu trestu, který by měl vykonat podle ústavní stížností napadených usnesení. Výkon podmíněně uloženého trestu odnětí svobody, tedy jeho navýšení o další dva roky odnětí svobody, je prý proto nadbytečné a nepřiměřené, v rozporu s účelem trestu. K tomu Ústavní soud uvádí, že se jedná toliko o subjektivní konstrukci stěžovatele, nereflektující přesně základní fakta, tedy že daný trest mu byl uložen pouze za skutky spáchané dne 27.1.2003 a 27.4.2004, nikoli za skutek, pro který byl odsouzen podmíněně k trestu odnětí svobody; za ten byl stěžovateli uložen jiný trest, tj. podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, a jeho výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Přitom je zřejmé, že nelze bez dalšího, automaticky dovozovat, že výkonem trestu, uloženého za spáchání dvou trestných činů, je dosaženo i účelu trestu, který byl obviněnému uložen za spáchání jiného trestného činu, a že výkon takového trestu je nadbytečným a nepřiměřeným. Takovým způsobem však v podstatě argumentuje stěžovatel, který své námitky uplatňuje toliko v obecné rovině, což značí ve svém důsledku pouhou formalní deklaraci, bez obsahového naplnění. Výjimkou - pouze však v jistém smyslu - se může jevit tvrzení stěžovatele, že je již (výkonem daného trestu) dosaženo hlavního účelu trestu vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel již ve zkušební době řádným životem žil. K tomu však Ústavní soud opět odkazuje na shora citovaný závěr, že názory obecných soudů považuje za ústavně konformní a sám stěžovatel naopak nesplnil zákonnou podmínku, tj. vést ve zkušební době řádný život. Tento závěr je přitom klíčový, neboť prostor pro potencionální relevantní uplatnění jakýchkoli námitek stěžovatele se potom zužuje na oblast aplikace výjimečného postupu dle ust. §60 odst. 1 věty druhé trestního zákona; k tomu však již Ústavní soud uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody jeho použití, neboť se zásadně jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že - jak již uvedl - k délce daného trestu výslovně přihlédly soudy v posuzované věci tím, že stěžovatele zařadily dle zmírňujícího ust. §39a odst. 3 trestního zákona do věznice s dohledem, ačkoli by měl být zařazen do věznice dozorem.
Konečně, stěžovatel uvádí, že po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku (je tím zřejmě myšlen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 16.11.2004, sp. zn. 1 T 138/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.5.2005, sp. zn. 6 To 190/2005) vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy (stěžovatel poukazuje především na znalecký posudek), a proto byl dne 24.8.2006 podán návrh na obnovu řízení. K tomu konstruuje verzi, že z tohoto posudku je zřejmé, že vznik dopravní nehody, při které se měl dopustit spáchání trestného činu podle ust. §224 odst. 3 trestního zákona, výraznou měrou zavinil i poškozený, a dovozuje, že se lze domnívat, že návrh na obnovu bude úspěšný. Ústavní soud k tomu uvádí, že případná existence nových skutečností a důkazů uvedených stěžovatelem v podaném návrhu na obnovu řízení pro řízení o této konkrétní ústavní stížnosti nemá význam, neboť předmětem nynějšího přezkumu je toliko ústavní konformita napadených rozhodnutích; úkolem Ústavního soudu je tedy zkoumat, zda právě napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. Obecné soudy projednávající danou věc přitom mohly ve svých úvahách vycházet pouze z pravomocného rozhodnutí (kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle ust. §223 trestního zákona a dle ust. §224 odst. 3 trestního zákona), neboť existence nových skutečností a důkazů může být relevantní jen v řízení o návrhu na obnovu řízení; proto k nim ani nemohlo být v jejich rozhodnutích přihlédnuto (navíc, dle svého sdělení, stěžovatel podal návrh na obnovu řízení až po vydání napadeného rozhodnutí okresního soudu). Z toho důvodu nemůže případnou existenci nových skutečností a důkazů při svém rozhodování o této ústavní stížnosti reflektovat ani Ústavní soud.
III.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona, byly vydány orgány příslušnými, v řízení k porušení základních práv a svobod stěžovatele zjevně nedošlo a proto jsou z ústavního hlediska akceptovatelná.
Vzhledem k tomu byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu