ECLI:CZ:US:2007:1.US.857.07.1
sp. zn. I. ÚS 857/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 11. 1. 2007, čj. 15 Co 752/2006 - 87, spojené s návrhem na zrušení zákona, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, kterým jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v Táboře, jako soudu prvního stupně, ze dne 23. 8. 2006, čj. 5 C 63/2004 - 67, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 195/98, a návrh na zrušení rozsudku vydaného v této věci. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením svých "ústavně zaručených procesních práv".
Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení §15b odst. 2 OSŘ, §7 odst.2 zákona č. 6/2002 Sb. a Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 60/2006 s tím, že tato ustanovení považuje za protiústavní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V daném případě se nemohl zabývat podstatou rozhodnutí, jehož obnovu stěžovatel navrhoval, ale pouze ústavností rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 8. 2006, kterým tento soud zamítl návrh na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 195/98, a na zrušení rozsudku vydaného v uvedené věci.
Ústavní soud se proto mohl zabývat jen dvěma relevantními námitkami v ústavní stížnosti, tedy tím, že stěžovatel byl protiústavně zbaven práva být účasten při projednávání své věci a že všichni soudci, kteří jeho věc rozhodovali, byli vůči němu podjatí. Pokud jde o první stěžovatelovu námitku, nelze než konstatovat, že se jednalo o zneužití procesních práv z jeho strany. U jednání soudu totiž chyběl jen proto, že se opakovaně odmítal podrobit bezpečnostní kontrole na soudě, takže postačí odkázat na pregnantní odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 3.
Druhý argument stěžovatele směřuje v podstatě k tomu, že v České republice neexistuje soudce, který by vůči němu nebyl podjatý, s ohledem na existenci stěžovatelem kritizovaného systému státní správy soudů. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, podle níž "v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, princip vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje ... [Demokratický stát je] povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. ... Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru ... nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci" (viz sp. zn. Pl. ÚS 7/02, č. 349/2002 Sb.).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo než ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Tím, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odpadla základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení právních předpisů, s ústavní stížností spojeného, protože tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Stěžovatele tedy není možno považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení právních předpisů, v ústavní stížnosti vyjmenovaných. Proto byl i tento návrh odmítnut v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu