ECLI:CZ:US:2007:1.US.980.07.1
sp. zn. I. ÚS 980/07
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Elišky Wagnerové - ze dne 9. května 2007 sp. zn. I. ÚS 980/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. I. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 26 C 14/2006, jímž bylo pravomocně zastaveno řízení zahájené na základě žaloby podané proti Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nedůvodnými průtahy v řízení o vydání živnostenského oprávnění vedeném živnostenským odborem Obvodního úřadu městské části Praha 8.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 16. 4. 2007 elektronicky bez ověřeného elektronického podpisu a doplněnou předložením originálu dne 20. 4. 2007 domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu (napadené usnesení mělo být správně označeno sp. zn. 26 C 14/2006, ačkoliv na usnesení samotném, jež stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala v kopii, je nesprávně vyznačena sp. zn. 26 C 159/2003, kterou převzala do textu ústavní stížnosti také stěžovatelka).
Podle názoru stěžovatelky došlo postupem obecných soudů k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Jak stěžovatelka blíže rozvedla, napadeným usnesením bylo pravomocně zastaveno řízení zahájené na základě žaloby podané proti Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nedůvodnými průtahy v řízení o vydání živnostenského oprávnění vedeném živnostenským odborem Obvodního úřadu městské části Praha 8.
Obvodní soud pro Prahu 2 řízení zastavil s odkazem na nesprávné označení žalovaného subjektu, jímž nemůže být Ministerstvo spravedlnosti, nýbrž stát, resp. Česká republika. Stěžovatelka se domnívá, že šlo o nepřesnost v označení žalované strany, tedy o vadu odstranitelnou, zvláště za situace, kdy v době podání žaloby nebyla právně zastoupena. Usnesení soudu prvního stupně napadla odvoláním, které v zákonné lhůtě zaslala elektronicky a v písemné podobě, a to Městskému soudu v Praze, a osobně předala na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 9 s tím, aby podání bylo postoupeno místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Písemné vyhotovení odvolání však nebylo založeno do spisu a Městský soud v Praze vydal "stanovisko", že bez něj nelze rozhodovat, a spis vrátil soudu prvního stupně. Obvodní soud pro Prahu 2 na základě toho vyznačil na usnesení právní moc a věc označil jako vyřízenou a pravomocně skončenou.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil.
Stěžovatelka pak v závěru ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost by měla být kvalifikována jako přípustná podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podaná stížnost splňuje všechny formální a materiální náležitosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V případě tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci stanoví §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lhůtu 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o tomto zásahu do svých ústavně zaručených základních práv dozvěděl.
Ačkoliv z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí ústavní stížností výhradně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, z jejího obsahu lze dovodit, že předmětem ústavní stížnosti je rovněž - a především - postup tohoto soudu, který i přes řádně a včas podané odvolání - jak tvrdí stěžovatelka - považoval usnesení za pravomocné a konečné. Tento postup představuje z hlediska terminologie zákona o Ústavním soudu tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který lze napadnout - jak uvedeno shora - ve lhůtě podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
Jak Ústavní soud zjistil z kopie dodejky, kterou si vyžádal ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, bylo napadené usnesení stěžovatelce doručeno dne 2. 10. 2006 a právní moci podle Obvodního soudu pro Prahu 2 nabylo dne 18. 10. 2006. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet nejpozději dnem, kdy se stěžovatelka dozvěděla o tom, že Obvodní soud pro Prahu 2 i přes podané odvolání - jak tvrdí stěžovatelka - považoval usnesení za pravomocné.
V daném případě nelze nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti zhojit způsobem, jak navrhuje stěžovatelka, tedy cestou připuštění ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení, upravující přípustnost ústavní stížnosti, je aplikovatelné v případě, kdy probíhá řízení o opravném prostředku proti předchozímu rozhodnutí a kdy toto řízení trpí neodůvodněnými průtahy. Toto ustanovení tak představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a povinnosti stěžovatele vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně práva, nikoliv výjimku z úpravy lhůt k podání ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však řízení o opravném prostředku (řízení o odvolání) neprobíhá, a to v důsledku postupu Obvodního soudu pro Prahu 2. Jak uvedeno shora, pokud stěžovatelka i v tomto postupu (vedle vlastního usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2) spatřovala porušení svých ústavně zaručených základních práv, měla vůči němu uplatnit ústavní stížnost ve lhůtě stanovené v §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jak uvedeno shora, nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i proti jeho následnému procesnímu postupu, pokud jde o vyznačení právní moci tohoto usnesení, však nelze zhojit prostřednictvím §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo soudci zpravodajovi, než aby podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.