ECLI:CZ:US:2007:2.US.1115.07.1
sp. zn. II. ÚS 1115/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. J., právně zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 174/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 2 To 51/2006 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 10 T 9/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi, jakož i v řízení jim předcházejícím, byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 90 Ústavy ČR, dle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8.a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokračujícím trestným činem znásilnění ve stadiu pokusu dle §8 k §241odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a trestným činem krádeže dle §246 odst. 1 písm. d) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Podle §72 odst. 2, 4 trestního zákona bylo stěžovateli současně uloženo ochranné léčení sexuologické a povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 3 187 Kč. Proti rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, která Vrchní soud v Praze jako nedůvodná zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel rovněž dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
V ústavní stížnosti shodně s předchozími opravnými prostředky stěžovatel namítá, že v řízení nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví a že užitá právní kvalifikace ve vztahu k bodu 1. rozsudku byla nesprávná. Podle jeho názoru nelze aplikovat přísnější právní kvalifikaci, tj. úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, pouze proto, že útok proti poškozené směřoval do obličejové části hlavy. Jeho ovládací schopnosti byly v důsledku zjištěné sexuální preference a v důsledku dissociální poruchy snížené. Tato skutečnost vyplývá ze znaleckého posudku. Stěžovatel je názoru, že na úmysl tohoto charakteru lze usuzovat pouze na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku došlo. Pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. V daném případ byl útok výsledkem momentálního selhání stěžovatele, které bylo vyvoláno jeho poruchou, jejíž vznik nemohl nijak ovlivnit, což podstatně snížilo jeho příčetnost, a tím i míru jeho zavinění.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud k věci uvedl, že se námitkami v trestně právní rovině dostatečným způsobem zabýval, což dokládá i jeho rozhodnutí. Vzhledem k závěru, že stěžovatelova hmotně právní argumentace nemůže obstát, vyslovil a odůvodnil názor, na jehož základě bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Vrchní soud v Praze v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, neboť námitky uváděné v ústavní stížnosti jsou prakticky totožné s tím, co stěžovatel uváděl v hlavním líčení a při veřejném zasedání. Městský soud v Praze vyslovil názor, že celé trestní řízení bylo vedeno v souladu s trestním řádem a s maximálním šetřením zákonných práv všech účastníků. Soud dostatečným způsobem odůvodnil závěr o vině stěžovatele, který navíc svou vinu přiznal a prohlásil, že jakýkoliv trest jemu uložený přijme.
Po přezkoumání všech rozhodnutí napadených ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústavy ). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( čl. 83 Ústavy ). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v předchozích řízeních, a to absenci úmyslu ke způsobení těžké újmy na zdraví jedné z poškozených. S touto obhajobou stěžovatele se však již vypořádaly jak soud I. i II. stupně, tak i soud dovolací. Ten zopakoval, že stěžovatel v úmyslu dosáhnout s poškozenou soulože použil k překonání jejího odporu fyzické násilí, které vystupňoval do té míry, že dle posudku znalce nejenže došlo k popsaným zraněním, ale mohlo dojít i ke způsobení těžké újmy, přičemž nebylo na vůli stěžovatele, že ke způsobení těžšího následku nedošlo. Úmysl stěžovatele směřoval především k souloži, avšak vzhledem k intenzitě napadení musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým jednáním přivodí i těžké zranění. Podle znaleckého posudku byla rozpoznávací schopnost stěžovatele v době útoku zachována, snížena byla pouze schopnost ovládat své jednání. Obecné soudy včetně soudu Nejvyššího se i s touto námitkou vypořádaly a odůvodnily, že právě s ohledem na sníženou schopnost ovládání uložily stěžovateli trest odnětí svobody blíže spodní hranici, ačkoli státní zástupce navrhoval trest odnětí svobody v trvání 15 let.
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu