ECLI:CZ:US:2007:2.US.1177.07.2
sp. zn. II. ÚS 1177/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti B. M., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou v Praze, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 C 165/98, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 23 Co 436/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a E. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, vydaných ve sporu o náhradu škody, s tím, že se jejich vydáním cítí dotčena v právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušen měl být také čl. 90 Ústavy ČR, když obecné soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatelky.
Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací částečně potvrdil jako věcně správný zamítavý výrok napadeného rozsudku soudu obvodního, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 337.265,50 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudci zpravodaji ukládá u každého podaného návrhu nejprve zkoumat, zda vykazuje veškeré formální náležitosti a zda jde o návrh přípustný. V posuzovaném případě soudce zpravodaj dospěl, pokud jde o přípustnost návrhu, k závěru negativnímu.
Stěžovatelka sama v textu svého podání uvedla, že v předmětné věci (ohledně zamítavého výroku) podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR; ústavní stížnost prý podává pouze z opatrnosti a s ohledem na "nejednoznačnou judikaturu v těchto případech". Uvádí v této souvislosti, že v poslední době bylo dovozeno, že konstatuje-li Nejvyšší soud ČR nepřípustnost dovolání, lhůta k podání ústavní stížnosti se počítá již od rozhodnutí odvolacího soudu.
Petit své ústavní stížnosti formulovala stěžovatelka tak, že navrhuje bez bližšího upřesnění zrušit rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 C 165/98, a Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 23 Co 436/2006. Ústavní stížnost tedy směřuje proti všem výrokům uvedených rozsudků. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze proti konečnému rozhodnutí, a to zpravidla pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci byl napadený rozsudek soudu prvého stupně z části zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto rozsahu tak řízení dosud ani pravomocně neskončilo, nelze proto podávat ani ústavní stížnost. Potvrzující část rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. O dovolání Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že možnost obrátit se na Ústavní soud s návrhem směřujícím proti potvrzujícímu výroku označeného rozsudku Městského soudu v Praze zůstane stěžovatelce zachována i poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jejím dovolání, a podanou ústavní stížnost proto nelze ani v této části jejího petitu hodnotit jinak než jako předčasnou.
K obavám stěžovatelky ze ztráty možnosti podat ústavní stížnost odůvodňovaných "nejednoznačností judikatury" soudce zpravodaj konstatuje, že problematiku souběhu dovolání v občanském soudním řízení s ústavní stížností řeší Ústavní soud konstantním způsobem. Podá-li stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vyplývá přímo ze zákona, anebo ji dle stanovených kritérií na základě své úvahy dovodí Nejvyšší soud ČR, pak lhůta k podání ústavní stížnosti běží od doručení příslušného rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud však občanský soudní řád dovolání vůbec nepřipouští, a tedy ani nelze zkoumat eventuální zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí, anebo odvolatel vůbec žádnou otázku zásadního právního významu napadaného rozhodnutí nenastolí, pak se lhůta k podání ústavní stížnosti počítá již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Není v rozporu s pravidly řádného procesu, jestliže účastník řízení nese odpovědnost za správnou volbu procesního prostředku, který hodlá k ochraně svých práv využít. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby se proti rozhodnutí soudu účastník řízení bránil zároveň dovoláním a ústavní stížností. A to tím spíše, je-li ústavní stížnost stavěna jako pouhý nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jak je tomu i v posuzovaném případě.
Na základě popsané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj