ECLI:CZ:US:2007:2.US.1184.07.1
sp. zn. II. ÚS 1184/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti C. N. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 č.j. 28 Cdo 3481/2006 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006 sp. zn. 10 Co 518/2005 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 20 C 445/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž nebylo vyhověno jeho žalobě na určení, že je vlastníkem 1/3 v žalobě specifikované nemovitosti. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudů, dle nějž měl využít restitučního zákona a domáhat se vydání nemovitosti dle jeho ustanovení. Namítá, že tento postup by byl na místě pouze, pokud by věc přešla na stát. V jeho případě však nemovitost v důsledku vadného aktu na stát nepřešla a přejít nemohla. Nejednalo se tak o majetek konfiskovaný nebo vyvlastněný, jehož vlastníkem by byl stát a který by se vracel dle restitučních zákonů. Stěžovatel je přesvědčen, že nepřestal být vlastníkem nemovitosti a stát ji pouze drží, přičemž podmínky vydržení splněny nebyly. V dalším stěžovatel odkázal na zdůvodnění svých opravných prostředků, které, jak uvedl, "bere" za součást zdůvodnění ústavní stížnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vyhláškou Okresní správní komise v Teplicích - Šanově ze dne 16. 6. 1946 byly podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskovány majetky spoluvlastníků předmětných nemovitostí, které byly ve výši třetinového podílu ve vlastnictví otce stěžovatele. Rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Teplicích - Šanově ze dne 31. 1. 1947, bylo vyhověno odvolání a byla zrušena konfiskace ohledně dvou třetin nemovitého majetku, ale Okresní národní výbor v Teplicích vydal dne 27. 12. 1948 osvědčení o konfiskaci již uvedeného nemovitého majetku s poukazem na konfiskační vyhlášku ze dne 11. 7. 1946. Hospodářskou smlouvou ze dne 21. 9. 1982 byl předmětný dům se stavební parcelou předán Městským národním výborem v Teplicích do vlastnictví žalovaného družstva za zůstatkovou cenu (družstvu byl rovněž předán do bezplatného užívání pozemek).
Stěžovatel sice vyzval žalované družstvo k vydání nemovitostí, a poté podal žalobu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ale řízení o této žalobě, vedené u Okresního soudu v Teplicích, bylo zastaveno podle ustanovení §96 o.s.ř.
Obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě přešly nemovitosti do vlastnictví státu bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť v řízení nepodařilo prokázat, zda tu došlo k pravomocnému skončení konfiskačního řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. Stát však převzal nemovitosti nejpozději v roce 1982, kdy s tímto majetkem disponoval a převedl jej na žalované družstvo. Ze strany žalobce byl proto na místě postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a existence této speciální právní úpravy vylučuje u žalobce postup v občanském soudním řízení podáním žaloby na ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku i podáním žaloby o určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., poněvadž u žalobce tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť s ohledem na to, že k dané problematice se již vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a to ve shodě se stanoviskem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, P1.ÚS - st.21/05, se v dané věci nejedná o situaci předvídanou ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. (nejednalo se o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o právní otázku, jež by byla v současné době rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se zaměřil na přezkoumání stěžejní otázky v projednávané věci, tj. zda se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) bez právního důvodu, může domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 obč. zák.) či žalobou na určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že se zabývá posuzováním ústavnosti napadených rozhodnutí, nikoliv jejich zákonnosti, jeho úkolem proto nemůže být vyhledávat v argumentaci opravných prostředků uplatněných stěžovatelem v předchozím řízení u obecných soudů ústavněprávní argumentaci pro zdůvodnění ústavní stížnosti, jak se domnívá stěžovatel, respektive jeho právní zástupce. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud konstatuje, že předestřenou problematikou se již zabýval ve svém stanovisku P1.ÚS - st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). V tomto stanovisku bylo mimo jiné uvedeno, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Vzhledem k všeobecné dostupnosti uvedeného stanoviska a závěrů v něm uvedených Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se k dané věci opětovně podrobně vyjadřovat a na uvedené stanovisko odkazuje (srov. 477/2005 Sb. nebo www. judikatura.cz).
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru, že stát reprezentovaný Městským národním výborem v Teplicích převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu nejpozději v roce 1982, s tímto majetkem disponoval a převedl jej na žalované družstvo. Ústavní soud, jemuž, jak bylo uvedeno, nepřísluší přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, neshledal důvod závěry obecných soudů, které po vyhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěly k uvedenému právnímu závěru, že došlo k přechodu nemovitosti na stát bez právního důvodu a stěžovatel tedy měl za dané situace postupovat dle zákona 87/1991 Sb., z ústavně právního hlediska zpochybňovat.
Za neústavní nepovažuje Ústavní soud ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který neshledal dovolání jako přípustné dle ust. §237 odst.3 o.s.ř. a konstatuje, že dovolací soud podrobně a výstižně uvedl (zejm. s odkazem na závěry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu P1.ÚS - st.21/05), z jakých důvodů nedošlo k naplnění podmínek přípustnosti dovolání vyžadovaných citovaným ustanovením občanského soudního řádu. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání přezkoumávat.
Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud dodává, že v dané věci stěžovatel nesporně měl možnost využít postupu daného zákonem 87/1991 Sb., a svých práv se domáhat cestou řádně a ve lhůtě podané žaloby. V zákoně 87/1991 Sb. (stejně jako v ostatních tzv. restitučních zákonech) zákonodárce vyjádřil svůj zřejmý úmysl omezit odčinění pouze některých majetkových křivd, a to stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných, podmínek věcných a lhůt pro uplatnění nároku oprávněných osob. Ustavní soud připomíná, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva". Okolnost, že stěžovatel možnosti dané citovaným zákonem pominul a svých tvrzených práv se domáhal až cestou určovací žaloby, přičemž v řízení u obecných soudů se svou argumentací neuspěl, neznamená, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu