ECLI:CZ:US:2007:2.US.1202.07.1
sp. zn. II. ÚS 1202/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele SGM Třinec, spol. s r. o., se sídlem Bukovecká 613, 739 91 Jablunkov, zastoupeného JUDr. Janem Starzykem, advokátem, se sídlem Husova 401, 739 61 Třinec, směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. 29 Co 515/2006-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení výroku o nákladech odvolacího řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 29 Co 515/2006-102, Krajský soud v Praze zastavil řízení o odvolání žalovaného (Heinloth Bohemia, s. r. o.). Dále změnil, co do výše částky, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci (stěžovateli) plnění a nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 557 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce. Odvolací soud nepřiznal žalobci právo na odměnu za zastupování (přiznal toliko náklady na cestovné ve výši 50%), neboť Mgr. D. T., který byl zmocněn právním zástupcem žalobce pro odvolací řízení, nebyl advokátem nebo advokátním koncipientem, nýbrž zaměstnancem, a proto mu odměna za zastupování podle vyhlášky 484/2000 Sb. a podle vyhlášky 177/1996 Sb. nenáleží. Vzhledem k tomu, že se právní zástupce nechal zastoupit zaměstnancem, přiznal odvolací soud žalobci pouze náhradu cestovného.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení základního práva zakotveného v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (rovnost účastníků řízení před soudem), a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (rovnost účastníků řízení). Odvolací soud podle stěžovatele tím, že žalobci nepřiznal právo na odměnu právního zastoupení, neboť advokátka žalobce se nechala zastoupit z důvodu nástupu na mateřskou dovolenou svým zaměstnancem, porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Vyjádřil přesvědčení, že žalobce měl na náhradu nákladů spočívající v odměně za zastupování zákonný nárok.
Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu předmětu řízení před obecnými soudy podružné, přistupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
V dané věci odvolací soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta s odůvodněním, že právní zástupce se nechal zastoupit svým zaměstnancem. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud zásadně nevykládá podústavní právo, čehož by se dopustil, kdyby podal výklad příslušných ustanovení týkajících se nákladů řízení bez vztahu k ústavně zaručeným právům, nicméně jako obiter dictum konstatuje, že v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení procesních předpisů, které by zakládalo porušení ústavně zaručeného práv rovnosti účastníků. Je pravdou, že advokát se může nechat zastoupit svým zaměstnancem (viz §25 odst. 2 občanského soudního řádu, popř. za určitých okolností §26 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), nicméně tato možnost ještě neznamená, že bude mít takto zastoupený advokát, resp. účastník řízení s takto zastoupeným advokátem, nárok na náhradu odměny. Podle §1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. určuje soud výši odměny za zastupování advokátem, příp. notářem. Není nikde řečeno, že by existoval nárok na odměnu za zastupování zaměstnancem advokáta (advokátního koncipienta nelze přitom ztotožňovat se zaměstnancem). Ostatně účelem zastupování advokátem je především poskytnutí kvalifikovaných právních služeb, což lze očekávat v případě, že se právní zástupce nechá zastoupit dalším advokátem, příp. i advokátním koncipientem, avšak v případě zaměstnance nelze splnění tohoto požadavku tvrdit absolutně, byť zrovna v daném případě by zaměstnanec-právník tento požadavek zřejmě splňoval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu