ECLI:CZ:US:2007:2.US.1216.07.1
sp. zn. II. ÚS 1216/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Příkop 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, č. j. 20 Cdo 1021/2006-79, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2005, č. j. 20 Co 232/2005-55, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2005, č. j. 66 E 168/2004-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. prosince 2005, č. j. 20 Co 232/2005-55, potvrdil usnesení ze dne 8. dubna 2005, č. j. 66 E 168/2004-46, kterým Městský soud v Brně nařídil podle vykonatelného rozhodnutí výkon rozhodnutí vyklizením bytu blíže specifikovaného výrokem I. do náhradního bytu specifikovaného tamtéž. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že náhradní byt splňuje zákonné požadavky. Na tomto základě uzavřel, že zajištěný byt splňuje kritéria náhradního bytu ve smyslu ustanovení §712 odst. 2, věty první občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), na který mají povinní podle podkladového rozsudku právo. Závěrem odvolací soud připomenul, že "povinní jsou dlouhodobými neplatiči nájmu a vyšší standard si nemohou dovolit zaplatit."
Následné dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. února 2007, č. j. 20 Cdo 1021/2006-79, odmítl jako nepřípustné. Přestože dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí spatřoval ve výkladu ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., resp. v interpretaci pojmu náhradního bytu, dovolací soud k závěru o zásadním právním významu nedospěl. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že odvolací soud aplikoval právní názory, které lze pokládat za standardní, a jež korespondují i s publikovanou rozhodovací praxi soudů, a jeho závěry jsou současně soustředěné ke zcela konkrétnímu skutkovému základu, což možnosti (potřebného) všeobecného judikatorního přesahu omezuje, resp. potlačuje [§237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Všemi rozhodnými kritérii (kvalita, vybavenost, poloha, počet osob, jež mají byt vyklidit, finanční náročnost související s dluhem na nájemném ve vyklizovaném bytě) se odvolací soud zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal v prvé řadě porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že se dostatečně nezabývaly přednesenými námitkami a pouze přisvědčily tvrzením žalobce (Statutárního města Brna). Přitom se vůbec nevypořádaly s otázkou, zda náhradní ubytování v předmětném bytě splňuje kritéria lidsky důstojného ubytování s ohledem na zdravotní stav stěžovatele. Tím zároveň porušily čl. 10 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména. Podle názoru stěžovatele přidělený náhradní byt nesplňuje kritéria lidsky důstojného ubytování. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl vystěhován se svou rodinou včetně tříletého vnuka, byl dle jeho názoru porušen i čl. 32 Listiny zaručující ochranu rodiny státem. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že se obecné soudy nezabývaly jeho námitkami ohledně zdravotního stavu a že nabízený náhradní byt nesplňuje základní hygienické požadavky zajišťující důstojné bydlení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzeními ohledně zdravotního stavu, resp. že jeho zdravotní stav nezohlednily při posuzování kvality náhradního bytu a že se nevypořádaly s otázkou, zda náhradní byt splňuje kritéria lidsky důstojného ubytování. Tento názor Ústavní soud nesdílí. V dané věci obecné soudy provedly poměrně obsáhlé a podrobné dokazování (dokonce i prohlídku náhradního bytu soudním vykonavatelem), na jehož základě dospěly k závěru, že náhradní byt je vyhovující, a to i po hygienické stránce, a odpovídá zákonným požadavkům (§712 odst. 2 obč. zák.). Při zkoumání adekvátnosti náhradního bytu se přitom soudy zabývaly i zdravotním stavem stěžovatele a jeho rodinnými poměry, včetně skutečnosti, že společnou domácnost se stěžovatelem sdílí kojenec (v době rozhodování soudu prvního stupně). To, že náhradní byt neodpovídá představám stěžovatele, není důvodem pro přiznání lepšího bydlení. Bylo by naopak zcela absurdní, aby s ohledem na výpovědní důvod [§711 odst. 1 písm. d) obč. zák. -neplacení nájemného] stěžovatel požadoval náhradní byt větší nebo vyšší kvality, než měl byt vyklizovaný.
Další argumenty stěžovatele v podstatě směřují proti zjišťování skutkového stavu a jeho právnímu vyhodnocení, které provedly obecné soudy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, ani skutkové závěry obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jestliže obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že poskytnutý náhradní byt odpovídá zákonným kritériím, nelze v jejich rozhodnutích spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž v tom, že stěžovateli byla přidělena bytová náhrada, která má zřejmě podobu holobytu, a s níž stěžovatel nesouhlasí, nelze spatřovat porušení práv na lidskou důstojnost (čl. 10 Listiny). Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, splňuje náhradní byt základní, byť jistě ne zcela komfortní, požadavky na bydlení. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 32 Listiny, který zaručuje ochranu rodiny. Soud nařízením vyklizení stěžovatele a jeho rodiny do náhradního bytu v souladu se zákonem nikterak neporušil právo na ochranu rodiny státem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu