ECLI:CZ:US:2007:2.US.122.06
sp. zn. II. ÚS 122/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Vojena Gűttlera v právní věci navrhovatele M. F., t.č. Věznice Pardubice, 530 44 Pardubice, zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 386, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1356/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 2/03, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 41 T 1/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 1/2001, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, čj. 41 T 1/2001, byli stěžovatel a O. Š., jako obvinění uznáni vinnými tím, že společně po předchozí vzájemné dohodě obviněný M. F. předložil dne 8. 6. 1999 v notářské kanceláři JUDr. Martina Foukala v Praze 2, Ladova 1, plnou moc čj. NZ 198/99 ze dne 24. 2. 1999, kterou mu po předchozí dohodě opatřil obviněný O. Š., na základě které jej majitelky nemovitostí I. P., a J. K., zplnomocnily k prodeji nemovitostí ev. č. 112 se stav. parc. č. 704, pozemkovou parcelou č. 657/3 - č. 659/6, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - východ na listu vlastnictví č. 698, katastrálního území Šestajovice u Prahy, jakož i k uzavření kupní smlouvy a k převzetí kupní ceny, ačkoliv oba věděli, že tato plná moc je padělaná a údaje tam uvedené se nezakládají na pravdě, neboť obě majitelky nemovitostí tuto plnou moc neudělily a na základě této padělané plné moci bez vědomí majitelek nemovitostí uzavřel obviněný M. F. za obě majitelky dne 8. 6. 1999 v kanceláři JUDr. Martina Foukala v Praze, Ladova 1, kupní smlouvu formou notářského zápisu č. NZ 198/99, jíž shora uvedené nemovitosti v zastoupení poškozených I. P. a J. K. prodal poškozenému Z. K., za kupní cenu 1.800.000,- Kč a ještě téhož dne převzal finanční částku 50.000,- Kč od poškozeného K. jako část kupní ceny a tuto předal obviněnému O. Š., a dále dne 28. 6. 1999 po předložení výpisu z katastru nemovitostí Praha - východ, kde již byl zaznamenán převod nemovitostí na poškozeného Z. K., převzal za přítomnosti notáře JUDr. Martina Foukala v prostorách společnosti Bank Austria Creditanstalt, a. s., v Praze 2, Jugoslávská 29, zbývající část kupní ceny, a to částku ve výší 1.750.000,- Kč ze které částku ve výši 20.000,- Kč vrátil poškozenému Z. K. z důvodu nezajištění geodetického výměru a zbývající částku ve výši 1.730.000,- Kč ještě týž den předal po vzájemné dohodě obviněnému Š. na čerpací stanici ÖMV v Praze 10 - Zahradní město a o prodeji neinformovali poškozené majitelky, kupní cenu jim nevyplatili a ani tak neměli v úmyslu, neboť v průběhu jednání o koupi nemovitosti uváděli nepravdivé skutečnosti o špatném zdravotním stavu jedné z majitelek, a tím aktivně působili na to, aby k prodeji došlo co nejrychleji a obviněný Š. se vydával za příbuzného obou majitelek a svým jednáním tak způsobili škodu ve výši 1.780.000,- Kč ke škodě poškozeného Z. K.. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl trest uložen i spoluobžalovanému O. Š., bylo rozhodnuto o náhradě škody ve vztahu k oběma obviněným a obviněný P. R. byl zproštěn obžaloby pro skutek dále popsaný ve výroku.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 2/03, odvolání stěžovatele zamítl. Závěry městského soudu ohledně skutkových zjištění shledal správnými, a námitky stěžovatele vůči nim nepovažoval za důvodné. Městský soud v Praze dle něj zcela správně a v souladu s provedenými důkazy, jejichž obsah v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl, aniž některý z nich pominul, nebo jej reprodukoval v rozporu s jeho skutečným obsahem, obhajobu stěžovatele posoudil jako účelovou. Nepochybil ani při právním posouzení prokázaného jednání, ani při rozhodování o druhu a výměře trestu.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1356/2005, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr.ř. odmítl, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Ačkoliv uvádí, že se jeho stížnost netýká "vazebních záležitostí" jeho případu, prvá část ústavní stížnosti směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení při jeho vzetí do vazby a k důvodům a důvodnosti tohoto postupu. K věci samé pak uvádí, že vždy vypovídal pravdu, jako jediný svou výpověď nezměnil a ta není ani v rozporu s výpověďmi svědků. Stěžovatel nevěděl, že plná moc ze dne 24. 2. 1999, NZ 198/99, je falzem. S trestnou činností započal O. Š. již v lednu 1999, kdy si obstaral matrice k vyhotovení falešné plné moci. V dané době ovšem stěžovatel nebyl s O. Š. v kontaktu (stěžovatel působil do velikonoc roku 1999 v Tanvaldu), z čehož dovozuje, že se na vyhotovení falešné plné moci nemohli dohodnout. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly dokazováním toho, zda skutečně opatřil O. Š. falešnou plnou moc po předchozí dohodě se stěžovatelem a nezabývaly se ani tím, zda u něj byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Stěžovatel jednal v důvěře k O. Š. a nebyl si vědom mezí svého oprávnění, které by mu bránily podepsat plnou moc, zmocňující k převzetí kupní ceny. Je podle něj logické, že kupní cenu předal O. Š., a bylo jen důsledkem jeho naivnosti, že si předání peněz nenechal potvrdit. Fakt, že nikoho nechtěl uvádět v omyl podporuje dále tvrzením, že vystupoval pod svým jménem, ačkoli by bylo jednodušší, aby vystupoval u notáře pod jménem jiným. Soudy se nezabývaly tím, že notář nevyžadoval průkaz totožnosti, který stěžovatel v dané době neměl, neboť mu byl zabaven O. Š.. Motivaci, naznačenou obecnými soudy, danou dluhem vůči přítelkyni O. Š., nepopírá, nicméně uvádí, že jeho výše nebyla natolik vysoká, aby musel páchat trestnou činnost. Porušení svých práv tedy spatřuje v tom, že soudy neprovedly důkazy k tomu, že stěžovatel věděl o falešnosti plné moci a neposuzovaly důkazy proti stěžovateli a obviněnému P. R. rovnocenně, protože pak by stěžovatel nemohl být uznán vinným a obviněný R. zproštěn obžaloby. Dokládá, že obviněnému R. byly dodatečně vyhotovovány doklady, potvrzující jeho alibi. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje v tom, že jeho dovolání nebyly projednáno Nejvyšším soudem bez zbytečných průtahů, neboť bylo podáno v červnu 2003 a vyřízeno až po urgenci matky stěžovatele z června 2005.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice se skutkovými závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel opakuje námitky, kterými se bránil již v řízení před obecnými soudy, včetně neúspěšného dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů, zaujaté v projednávané věci, nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Obecné soudy svůj závěr, že stěžovatel věděl, že plná moc ze dne 24. 2. 1999, NZ 198/99, je falzifikát, přesvědčivým způsobem odůvodnily. V tomto směru Ústavní soud odkazuje především na č. l. 30 - 31 rozhodnutí soudu prvého stupně a čl. 4 rozhodnutí odvolacího soudu, které poukazují na to, že stěžovatel podepsal dne 24. 5. 1999 plnou moc, udělenou mu O. Š. za souhlasu J. K., k tomu, aby zprostředkoval prodej předmětných nemovitostí, a převzal též zprostředkovatelskou smlouvu. Pravost jeho podpisu na plné moci byla znalecky ověřena. Byl si tak prokazatelně vědom mezí svého oprávnění jednat za poškozené pouze ve věci zprostředkování prodeje nemovitostí a nikoli uzavření kupní smlouvy a převzetí finančního plnění. V oboru realit nikdy nepodnikal a s poškozenými nikdy o prodeji nemovitostí nejednal a osobně se s nimi neviděl. Z toho, i z dalších uváděných okolností transakce, soud dovodil, že je vyvráceno, že by stěžovatel jednal v domnění, že jedná na základě pravé plné moci. Pokud by tomu tak bylo, nechal by si vystavit na peníze předané O. Š. doklad nebo by je v souladu s plnou mocí předal původním majitelkám. Padělanou plnou moc převzal od třetí osoby a nikoli od údajných zmocněnkyní, při vědomí, že pro obě majitelky je osobou zcela neznámou a navíc s výrazným časovým odstupem od data jejího vyhotovení (24. 2. 1999) (což mimo jiné odpovídá na námitku stěžovatele, že v době udělení plné moci v kontaktu s O. Š. nebyl. Tato námitka je nedůvodná i s ohledem na to, že byla-li plná moc padělaná, zcela nepochybně mohla být i antedatovaná a skutečnost, že v určité době nebyli stěžovatel se spoluobviněným v kontaktu, v tomto směru nic nedokazuje). Soudy též zdůraznily, že na základě plné moci z 24. 2. 1999, s níž stěžovatel nejdříve disponoval, byl stěžovatel oprávněn toliko k prodeji nemovitosti, a teprve poté, co byl dotazován na to, zda je zplnomocněn též k převzetí kupní ceny, doložil plnou moc shodného data ověření podpisů majitelek, která jej zmocňovala i k tomuto úkonu, a tu též podepsal. Z výše uvedeného pak oba soudy dovodily, že stěžovatel nutně věděl o tom, že plná moc nebyla pravá.
Ústavní soud má za to, že shora citované odůvodnění je logické, srozumitelné a konzistentní. Stěžovatel stejně jako v řízení tvrdí opak, nicméně své tvrzení nepodporuje ústavně relevantními argumenty, když pouhý nesouhlas o důvodnosti jeho postoje nesvědčí. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud tak nepovažuje ústavní stížnost v této části za důvodnou. Důvodnými nespatřuje ani námitky, týkající se viny P. R.. Řízení ve vztahu k tomuto obviněnému skončilo pravomocně již dne 17. 8. 2002 a samotným závěrem, že byl zproštěn obžaloby není stěžovatel jakkoli zasažen do svých práv, neboť od tohoto rozhodnutí se trestní odpovědnost stěžovatele neodvíjí.
Stěžovatel se v rámci své ústavní stížnosti vyjadřuje též k "vazebním záležitostem svého případu". Zde Ústavní soud upozorňuje, že je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže překročit. Vzhledem tomu, že projednávanou ústavní stížností žádné rozhodnutí o vazbě napadeno nebylo, přičemž rozhodnutí o vzetí do vazby a ponechání ve vazbě jsou samostatně s to zasáhnout do práv stěžovatele, Ústavní soud se těmito námitkami nemohl zabývat.
Obdobně se Ústavní soud staví k otázce údajných průtahů v řízení před Nejvyšším soudem. Měl-li stěžovatel za to, že k průtahům v řízení dochází, měl možnost využít k ochraně svých práv k tomu určené prostředky [stížnost předsedovi soudu, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zák. č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění, event. posléze ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci], a to ve fázi, kdy ještě bylo možno případné průtahy odstranit. Řízení se nyní nachází ve stadiu, kdy ve věci samé již bylo rozhodnuto, a kdy by proto zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů průtahů v řízení nebylo efektivním prostředkem k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud přitom nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu