ECLI:CZ:US:2007:2.US.1283.07.1
sp. zn. II. ÚS 1283/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 7 Tdo 61/2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 6 To 13/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 37 T 2/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let ve věznici s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že jako zaměstnanec (dispečer) společnosti Waterman, spol. s r. o., zorganizoval a řídil trestnou činnost spoluobžalovaných řidičů kamionové dopravy při přepravě nákladů 96% etylalkoholu z italského lihovaru do ČR tím způsobem, že je instruoval, aby při jednotlivých přepravách při vstupu do ČR předkládali celním orgánům padělané doklady, které měly deklarovat dovoz nerizikových komodit v úmyslu vyhnout se vyměření a následné platbě cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Trestnou činností obžalovaných byla českému státu způsobena škoda ve výši přes 20 mil. Kč.
Na základě odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl o vině i trestu všech obžalovaných. Stěžovatele uznal vinným organizátorstvím k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 6 roků ve věznici s ostrahou. Dle odvolacího soudu nalézací soud ve výroku ohledně stěžovatele, ačkoli jej uznal vinným organizátorstvím k trestnému činu, neuvedl příslušné ustanovení trestního zákona a pochybil ve svých úvahách o výši trestu u všech obžalovaných. Co se týče skutkových zjištění a z nich učiněných právních závěrů, zde odvolací soud žádná pochybení soudu I. stupně neshledal a v tomto posoudil odvolání všech obžalovaných jako nedůvodná.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které Nejvyšší soud odmítl dle ust. §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá nesprávné hodnocení důkazů obecnými soudy. Na trestné činnosti jiných osob se nepodílel a nebyl organizátorem této trestné činnosti. Obecné soudy dle jeho přesvědčení neprovedly jediný důkaz, který by svědčil o opaku. Dokazování se mělo soustředit k tomu, zda stěžovatel nějak ovlivnil nezákonné jednání řidičů s celními orgány, zda oni sami páchali trestnou činnost a jak byla jejich činnost stěžovatelem organizována. Stěžovatel popírá, že by řidiče instruoval, aby celním orgánům předložili padělané doklady. K tomuto neexistuje žádný důkaz, a to ani důkaz výpovědí obou řidičů. Soudy podle přesvědčení stěžovatele nedisponují dostatkem důkazů svědčících o jeho vině, což vyplývá i z toho, že se podrobněji zabývají důkazem naprosto nepodstatným, a to výpovědí svědka S., bývalého řidiče.
Stěžovatel uvedl, že byl několik let považován za spolupachatele trestné činnosti ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, následně však byl bez předchozího upozornění soudem označen za organizátora této trestné činnosti. Podle logiky soudů by tak mohl být organizátorem každý, kdo tvoří jeden článek řetězu nějaké skupiny a stojí nad jiným článkem řetězu.
Stěžovatel dále orgánům činným v trestním řízení vytýká, že od počátku trestního řízení došlo k řadě procesních pochybení, která vedla zejména k porušení práva na obhajobu. Ještě před tím, než byl obviněn, byla provedena řada důkazů, které však z toho důvodu byly procesně nepoužitelné. Orgány činné v trestním řízení se snažily vady odstranit provedením opakovaných výslechů, v nichž však vyslechnuté osoby odkazovaly na své předchozí výpovědi nebo si již nemohly vzpomenout. Některé takové neprocesní výpovědi byly při hlavním líčení čteny či předestřeny. Sám nalézací soud zpochybnil zákonnost celého přípravného řízení až do vydání usnesení, kterým byla věc vrácena do přípravného řízení (usnesení KS v Ostravě ze dne 15. 1. 2003) proto, že stěžovatel byl s obžalovaným D. zastupován jediným obhájcem Mgr. Erbanem, ačkoliv z jejich výpovědí mělo vyplývat, že si jejich zájmy odporují. Po vypovězení plné moci a ustanovení jiného obhájce si stěžovatel opět zvolil svým obhájcem Mgr. Erbana, což orgány činné v trestním řízení připustily. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že měl ve věci několik obhájců, mohla negativně zasáhnout do jeho práva na obhajobu. Rovněž má za to, že délka trestního řízení byla neúměrná, a že uložený trest, i když byl odvolacím soudem snížen, je nepřiměřeně přísný, na rozdíl od obou spoluobžalovaných, kterým byl uložen trest podmíněný.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost. Rovněž tak Vrchní soud v Olomouci uvedl, že nad rámec odůvodnění rozsudku nemá co by více dodal. Krajskému soudu v Ostravě nejsou v současné době známy žádné nové skutečnosti, které by samy o sobě nebo v souvislosti se skutečnostmi známými již dříve, mohly vést k jiným závěrům o vině stěžovatele.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyžádaného trestního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů. Postavení Ústavního soudu je od postavení soudů obecných zcela odlišné, ačkoli stejně jako soudy obecné využívá při své činnosti rozhodovací metody vlastní soudnictví. Ústavní soud není soudům obecným instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiné nesprávnosti, která svou podstatou spočívá pouze v rovině jednoduchého práva. Opačná situace ovšem nastává, jestliže postupem obecných soudů dochází k takovým procesním pochybením, která ve svém důsledku vedou i k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda napadenými rozhodnutími a řízeními jim předcházejícími byla dotčeny základní práva či svobody stěžovatele.
V dané věci je především nutno konstatovat, že v ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky již dříve uplatňované obhajoby. Základem jeho argumentace je tvrzení, že se žádné trestné činnosti nedopustil, resp. že neexistují žádné důkazy prokazující jeho účast na trestné činnosti dalších spoluobžalovaných.
Jak však zjistil Ústavní soud, obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně zcela konformním způsobem a zejména z rozsudku soudu I. stupně vyplývají skutkově i právně správné a logicky odůvodněné závěry ohledně trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel odsouzen. Nelze ničeho namítat proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám. Proti stěžovateli svědčily jak listinné důkazy, tak i výpovědi obou spoluobžalovaných řidičů kamionové přepravy. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily zcela v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu. K tomu Ústavní soud uvádí, že pokud obecné soudy postupovaly ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), není v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
K námitkám týkajícím se právní kvalifikace skutku stěžovatele jako organizátorství k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona je především potřeba uvést, že se jimi již velmi podrobně zabýval soud odvolací, který na str. 19 až 21 rozsudku rozebral problematiku tzv. totožnosti skutku, a na jehož závěry v tomto směru postačí odkázat. Podle ust. §220 odst. 1 trestního řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž dle téhož §220 odst. 3 není vázán právním posouzením skutku v obžalobě. V tomto ustanovení je promítnuta jedna ze základních zásad trestního řízení, a to zásada obžalovací (§2 odst. 8 trestního řádu), z níž však nikterak nevyplývá, že by soud byl vázán rovněž právní kvalifikací trestného činu v obžalobě, naopak odchylné právní posouzení skutku není samo o sobě v rozporu s touto zásadou. Změna právní kvalifikace ve smyslu §220 odst. 3 trestního řádu tak může spočívat i ve změně formy účasti obžalovaného na spáchání stíhaného trestného činu, přičemž není vyloučeno, aby soud na rozdíl od obžaloby zjistil, že obžalovaný není pachatelem nebo spolupachatelem podle §9 trestního zákona, ale že se na trestném činu podílel jako účastník některým ze způsobů uvedených v §10 odst. 1 trestního zákona, v případě stěžovatele jako jeho organizátor. Vždy však musí být zachována alespoň částečná shoda jednání nebo následku, tj, totožnost skutku, což se v daném případě stalo (blíže srov. P. Šámal a kolektiv, Trestní řád, komentář - II. díl, 5. vydání, str. 1677 až 1702).
Námitkám stěžovatele ohledně porušení jeho práva na obhajobu rovněž nelze přisvědčit. Jak vyplývá z napadeného rozsudku a ze spisového materiálu, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2003, č. j. 37 T 8/2002-628, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2003, č. j. 6 To 13/2003-644, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření na základě některých zjištěných procesních vad (vad zmíněných stěžovatelem v ústavní stížnosti). Soudy při rozhodování o vině a trestu posoudily, zda vytýkané procesní vady byly v přípravném řízení napraveny a dospěly k závěru, že se tak stalo a nic nebrání ve věci meritorně rozhodnout. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či zákonnost jiného postupu obecných soudů, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V daném případě zastává Ústavní soud názor, že v případě stěžovatele tomu tak není a že procesní práva stěžovatele v řízení před soudem nebyla žádným způsobem porušena. Otázka neúměrně dlouhého trestního řízení (sdělení obvinění 12. 10. 2000, pravomocný rozsudek ze dne 23. 3. 2006) byla řešena již v odvolacím řízení, kdy jedním z důvodů pro zrušení rozsudku soudu I. stupně byla i výše trestu ve vztahu k době, která uplynula od spáchání trestného činu (trestný čin byl spáchán v roce 1997). Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 přehodnotil u všech tří obžalovaných výši uloženého trestu a s ohledem na délku trestního řízení všem obžalovaným včetně stěžovatele tresty zmírnil. Výši nově uložených trestů odvolací soud dostatečným způsobem v rozsudku odůvodnil, přičemž zohlednil zejména podíl jednotlivých obžalovaných na trestné činnosti a jejich postoje k trestnímu řízení.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1, ani s čl. 8 Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolával.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stíhá tento akcesorický návrh osud ústavní stížnosti, a proto, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, byl tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu