ECLI:CZ:US:2007:2.US.1325.07.1
sp. zn. II. ÚS 1325/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. H., právně zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1857/2006, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. 12 Co 107/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 9. 12. 2005 sp. zn. 9 C 179/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi, jakož i v řízení jim předcházejícím, byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem zaměstnavatele - Zvláštní a Pomocné školy internátní Bílovice - je neplatné. Na základě odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel pracoval u žalované jako učitel zvláštní školy, pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Dne 21. 6. 2004 doručil zaměstnavatel stěžovateli okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro fyzické napadení žákyně L. R. dne 10. 5. 2004 a žáka D. F. dne 17. 5. 2004, kterého se dopustil při výkonu funkce učitele s tím, že první přestupek je řešen u přestupkové komise v Nepomuku a druhý je v šetření policie.
V žalobě na neplatnost úkonu stěžovatel zejména namítal, že důvod pro tento právní úkon není v příslušné listině (dopisu) vymezen určitým způsobem a ve vztahu k jeho osobě nebyl rozhodně dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, jelikož se nedopustil jednání, které by zaměstnavatele opravňovalo k jím realizovanému postupu. Podle stěžovatele je fyzické napadení značně široký pojem. Z okamžitého zrušení pracovního poměru není jasné, o jaký charakter fyzického napadení se má jednat a pouhý odkaz na šetření policie nemůže tento zásadní nedostatek zhojit. Obecné soudy (I. i II. stupně) se shodly, že v daném případě bylo jednání stěžovatele označeno jako fyzické násilí proti jmenovaným žákům, bylo specifikováno datem, jakož i skutečností, že je předmětem probíhajícího šetření přestupkové komise a policie. Takto vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru soudy akceptovaly, neboť podle jejich názoru je specifikován nezaměnitelným způsobem a je určitý, a oběma stranám sporu bylo zřejmé, na základě jakých důvodů je se žalobcem pracovní poměr ukončen a jaké jednání je mu vytýkáno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s názorem obecných soudů polemizuje. Je přesvědčen, že soudy považují vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru za neurčité, avšak dle jejich názoru tento nedostatek má být odstraněn tím, že obě strany neměly pochybnosti, jaké konkrétní jednání má důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru zakládat. V tomto ohledu oba obecné soudy prakticky nahrazují sice možná existující vůli zaměstnavatele, která v žádném případě nebyla v právním úkonu projevena. Důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru musí být v písemném vyhotovení uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit a bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit.
Stěžovatel pokládá interpretaci institutu okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany obecných soudů za zjevně nepřípustnou a jednoznačně vybočující z mezí ústavnosti. V tomto aspektu stěžovatel spatřuje zásadní porušení práva na spravedlivý proces, neboť výklad obecných soudů je v daném případě natolik extenzivní a svévolný, že nepochybně odporuje principům spravedlnosti. Za nepřezkoumatelné stěžovatel považuje rozhodnutí soudu I. stupně v té části, v níž soud akceptoval hmotně právní důvod pro okamžité ukončení pracovního poměru se stěžovatelem. Ani z rozsudku okresního soudu prý nebylo možno s jistotou určit, jaké jednání mělo být tímto důvodem, tedy jakého konkrétního fyzického napadení se měl stěžovatel dopustit. Okresní soud rovněž nezdůvodnil, proč vyhodnotil jednání stěžovatele jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud zopakoval svoje stanovisko uvedené v odůvodnění napadeného unesení, Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění rozsudku a Okresní soud Plzeň - jih zopakoval, že hmotně právní důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v předmětném zrušovacím projevu vůle vymezen jednoznačně a určitě jako fyzické napadení jmenovaných žáků, k němuž mělo dojít uvedeného dne ze strany stěžovatele při výkonu funkce učitele. Důvod zrušovacího projevu vůle musel být oběma účastníků zřejmý. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně rovněž vyplývá, že důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo prokázané fyzické napadení. V odůvodnění rozsudku bylo toto napadení popsáno, a to i s odkazem na shrnutí závěrů svědeckých výpovědí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními obecných soudů, s jejich hodnocením a s vyslovenými právními závěry, které dopadly v jeho neprospěch. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že neúspěch účastníka ve sporu neznamená porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými hmotnými i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Zákoník práce při stanovení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, spočívajícího v porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, ponechává velmi široký prostor pro úvahu soudu, zda ve vazbě na konkrétní skutková zjištění je uvedený pojem naplněn. Stejně je tomu i u ostatních relevantních pojmů, jako je závažné porušení nebo méně závažné opakované porušování pracovní kázně; sám zákoník práce totiž tyto pojmy nedefinuje a ponechává na úvaze soudu, aby vzhledem ke všem okolnostem posoudil, zda v konkrétním případě byla pracovní kázeň porušena a v jaké intenzitě. V souzené věci se obecné soudy v napadených rozhodnutích se všemi zjištěnými okolnostmi dostatečně vypořádaly a přesvědčivě odůvodnily, proč porušení pracovní kázně, jehož se stěžovatel dopustil, považují za takové porušení, které dosahuje intenzity vyžadované k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Odvolací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu provedeného soudem I. stupně, tento zjištěný skutkový stav posoudil a vyhodnotil v hranicích vyplývajících z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Následně se i dovolací soud velmi podrobně zabýval rozborem institutu okamžitého zrušení pracovního poměru a poukázal na jeho základní profilující rysy. Ústavní soud nemá žádné výhrady k jejich závěrům; posouzení intenzity porušení pracovní kázně je zásadně otázkou samostatného posouzení obecným soudem, který musí vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž bylo vytýkané chování realizováno. Pokud obecné soudy postupovaly na základě zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a nelze dovozovat svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, není na místě vytýkat soudům porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani v tomto směru. V předmětné věci se jednalo o aplikaci jednoduchého práva, kterou obecné soudy realizovaly ústavně konformním způsobem, jenž je plně přijatelný i pro Ústavní soud.
Za tohoto stavu je zjevné, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížností rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se meritem věci nezabývalo, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatele bylo zjištění, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto nebylo ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Ústavní soud při přezkumu tohoto rozhodnutí neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť Nejvyšší soud se jeho dovoláním zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu