ECLI:CZ:US:2007:2.US.1398.07.1
sp. zn. II. ÚS 1398/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. J. Č. a 2) P. J., obou zastoupených JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2007, sp. zn. 6 To 612/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. května 2007 se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2007, sp. zn. 6 To 612/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 31. července 2006, č. j. 6 Nt 1201/2006-44, jímž byl zamítnut jejich návrh na povolení obnovení řízení. Tvrdí, že vydáním napadeného usnesení došlo k porušení čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně uvádějí, že byli odsouzeni pro trestný čin porušování průmyslových práv podle §151 trestního zákona, kterého se měli dopustit jako jednatelé obchodní společnosti Vytápění Mariánské Lázně s. r. o., která vyráběla předizolované potrubní systémy, aniž by měli oprávnění k registrovanému užitnému vzoru. Uvedený užitný vzor byl po právní moci odsuzujícího rozsudku částečně vymazán z rejstříku užitných vzorů. Mají zato, že ustanovení §151 trestního zákona obsahuje skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, která odkazuje na zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů. Podle §17 odst. 2 tohoto zákona má výmaz z rejstříku užitných vzorů účinky, jako by užitný vzor nebyl nikdy do rejstříku zapsán. Z toho stěžovatelé dovozují, že rozhodnutí o výmazu užitného vzoru má účinky ex tunc a způsobuje tedy právní neexistenci užitného vzoru v rozsahu původních nároků na ochranu, což se nutně musí projevit i v rovině trestněprávní. Napadenému usnesení tedy vytýkají, že aproboval právní stav, který de lege lata nikdy neexistoval, což považuje ve smyslu názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 534/03 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 126. str. 285) za extrémní interpretaci předpisů podústavního práva. S ohledem na časové hledisko se přitom jednalo o skutečnosti soudu dříve neznámé, které mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, jak předpokládá §278 trestního řádu. Není přitom rozhodné, že navržené důkazy v době původního rozhodování neexistovaly. Za zcela nepřípadnou považují analogii s §71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Konečně zdůrazňují, že pokud by konečné meritorní rozhodnutí bylo vydáno o tři měsíce později, pak by muselo být přímo konfrontováno s rozhodnutím o výmazu z rejstříku užitných vzorů, a k tomu nedošlo jen pro průtahy v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o naplnění podmínek pro přijetí či nepřijetí peněžité záruky. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481; aj.).
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani "nehodnotí" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy se jedná o tzv. opomenuté důkazy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně, a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zcela zřejmé, že se oba obecné soudy zabývaly argumentací stěžovatelů a důkazy, kterými svoji argumentaci podpořili, tj. znaleckým posudkem Ing. J. P., a rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 28. února 2006, a na základě provedeného řízení učinily závěry a rozhodly. Podstata těchto závěrů a rozhodnutí přitom spočívá v tom, že užitný vzor č. 10914 nebyl vymazán z rejstříku užitných vzorů jako celek, ale pouze v jedné části z celkem devíti nároků (str. 4 usnesení), a z toho důvodu nedošlo k výmazu užitného vzoru chráněného mimo jiné skutkovou podstatou trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 trestního zákona s účinky ex tunc. Tento závěr považuje Ústavní soud za logický a na to navazující závěr o absenci zákonných podmínek pro obnovu řízení lze tedy považovat za ústavně souladný. Dlužno dodat, že s takto podanou podstatou rozhodnutí obecných soudů stěžovatel vůbec nepolemizuje, a proto lze jeho námitky vůči dalším dílčím názorům a závěrům obecného soudu považovat za ústavněprávně irelevantní.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu