ECLI:CZ:US:2007:2.US.1493.07.1
sp. zn. II. ÚS 1493/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Vrázova 7, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2007 sp. zn. 12 Co 276/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka shora citované rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 12 C 210/2006, z důvodu nepřípustnosti odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce coby žalobkyni částku 400,- Kč s úrokem, jehož výše v každém kalendářním pololetí je závislá na výši repo sazby, stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % bodů, od 1. 9. 2006 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále soud zamítl žalobu pro 9% úrok od 4.8.2006 do 31. 8. 2006 z částky 400,- Kč (výrok II.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému 3.960,21,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Ústavní soud především zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud tedy nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při její činnosti ústavní pořádek. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele).
V dané věci stěžovatelka namítá, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávně interpretováno a na její věc aplikováno ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. v tom směru, že dle odvolacího soudu není odvolání přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud, který, jak bylo výše uvedeno nezkoumá správnost, nýbrž ústavnost výkladu právních předpisů orgány veřejné moci, se k otázce interpretace vyjádřil např. ve svém usnesení ze dne 21. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 339/03, tak, že " ... k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, ... by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů." Dle citovaného ustanovení platí, že "odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání." Odvolací soud v nyní posuzované věci vyšel z výkladu zastávaného v judikatuře obecných soudů, dle kterého, jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení. Takový výklad jednoduchého práva je obecnými soudy zakládán na tom, že pokud zákon výslovně neumožňuje podat odvolání proti rozsudku ve věci samé, nelze podat odvolání ani do výroků ostatních, tedy např. i do výroku o nákladech řízení (srov. R 45/2002); nákladový výrok je totiž závislý na výroku o věci samé (srov. SJ 53/2002). Uvedený výklad zastává i "komentářová literatura" (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1054). Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se jakkoli ke správnosti citované interpretace, avšak konstatuje, že se nejedná o výklad, který by odporoval jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapil tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů, až což by mělo za následek vybočení z mezí ústavnosti, a tak i zásah Ústavního soudu do výkladu podústavního práva obecnými soudy.
Stěžovatelka dále nesouhlasila s obsahem samotného nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně.
K tomu Ústavní soud uvádí, že návrh výrokové části, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), Ústavní soud tak mohl posuzovat pouze námitky stěžovatelky uvedené v návrhu, které měly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Skutečností potom je, že odvoláním napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně nebyl meritorně odvolacím soudem přezkoumán, nýbrž odvolání stěžovatelky bylo odmítnuto z formálních důvodů - jako opravný prostředek ex lege nepřípustný. Jestliže tak stěžovatelka založila část své ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu na námitkách zpochybňujících meritum výroku toliko soudu prvního stupně, Ústavní soud opakuje výše uvedenou nemožnost se takovou námitkou věcně zabývat.
Ústavní soud tak byl nucen konstatovat, že nedošlo k žádnému protiústavnímu pochybení ze strany odvolacího soudu v dané věci, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud poznamenává, že i kdyby stěžovatelka v petitu napadla rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, musela by i tak být zjevně její ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítnuta z důvodu nedodržení lhůty stanovené k podání ústavní stížnosti, která činí 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za situace, kdy bylo odvolání v dané věci nepřípustné, by totiž stěžovatelce běžela lhůta k podání ústavní stížnosti již doručením rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu