ECLI:CZ:US:2007:2.US.1501.07.1
sp. zn. II. ÚS 1501/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky O. B., zastoupené advokátem Mgr. Miroslavem Krutinou, se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 27 C 2/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 30 Co 351/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1253/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou proti Společenství vlastníků jednotek Bítovská 1211-1213 (dále jen "žalované") domáhala vydání rozhodnutí, jimž by soud rozhodl o změně usnesení shromáždění vlastníků ze dne 22. 5. 2003 tak, že náklady na dodávky elektrické energie, úklid, výtah a odpadky a náklady na odměnu výboru žalovaného, na odměny obstaravatele a na platbu správce PADOZ se stanovují podle velikosti spoluvlastnických podílů, a nikoli způsobem, který byl odhlasován, tedy že náklady na dodávky elektrické energie, úklid, výtah a odpadky se stanovují dle počtu osob bydlících nebo přihlášených v jednotlivých bytech a náklady na odměnu výboru žalovaného, na odměny obstaravatele a na platbu správce PADOZ se stanovují ve stejné výši na jednotlivý byt bez ohledu na velikost bytu a počet osob v něm bydlících. Stěžovatelka hlasovala proti přijetí tohoto usnesení a domnívá se, že se jedná o důležitou záležitost, neboť výše uvedené náklady na správu domu nejsou rozpočítávány podle velikosti spoluvlastnických podílů, což je v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé spoluvlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), neboť k přijetí takové změny je třeba souhlas všech vlastníků jednotek. Přijatým řešením jsou znevýhodňováni vlastníci menších bytových jednotek.
Podle názoru žalovaného k přijetí usnesení o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek postačí ve smyslu §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů tříčtvrtinové většiny přítomných hlasů. Při hlasování byl návrh na rozúčtování plateb schválen 91,67 % přítomných a stal se podle názoru žalovaného platným.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 27 C 2/2003, žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že na předmětnou problematiku dopadá ustanovení §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, tedy že k přijetí usnesení o změně rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky je zapotřebí tříčtvrtinové většiny přítomných hlasů. Žalované tak bylo oprávněno rozhodovat o rozúčtování služeb a po řádném hlasování a přijetí usnesení změnit způsob rozúčtování, např. podle počtu osob bydlících v bytové jednotce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 30 Co 351/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že pojem "správa společných částí" obsažený v §9 zákona o vlastnictví bytů je třeba rozlišovat na pojem poskytování služeb a náklady s tím spojené (tj. náklady na údržbu a náklady na dodávky médií) a pojem správy domu v užším smyslu a náklady s tím spojené (tj. náklady na odměnu za výkon správy či nutné náklady vynaložené v souvislosti s jejím výkonem). Pokud se jedná o služby a jejich rozúčtování, odvolací soud vyšel z §9a odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném ke dni 22. 5. 2003. Vzhledem k tomu, že v domě náleží jeden z bytů do vlastnictví stavebního bytového družstva, je ve smyslu uvedeného ustanovení třeba aplikovat zvláštní právní předpis, kterým je vyhláška č. 85/1997 Sb. Vzhledem k tomu, že způsob stanovení rozúčtování určuje ustanovení §4 odst. 5 vyhlášky, kvalifikovaného rozhodnutí žalovaného není podle názoru soudu třeba, pokud tak žalované učinilo, byl tento krok nadbytečný. Domáhala-li se stěžovatelka změny příslušného bodu, nemohl jí soud vyhovět, a proto rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Pokud se jedná o tzv. správu v užším slova smyslu a náklady na ni vynaložené, odvolací soud přisvědčil argumentu stěžovatelky, že zákon o vlastnictví bytů i nadále obsahuje ustanovení §15 odst. 1, s ohledem na novelizaci zákona provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. lze toto ustanovení považovat za obsolentní. Své závěry odvolací soud podrobně rozvedl. Dospěl k názoru, že uzavření dohody všech vlastníků jednotek, jak ji požadovala stěžovatelka, není vzhledem k vývoji právní úpravy a systematického propojení jednotlivých účinných ustanovení na místě. Vzhledem k tomu, že usnesení bylo v předmětném bodu 3 přijato dne 22. 5. 2003 tříčtvrtinovou většinou přítomných, bylo podle názoru soudu přijato v souladu s ustanovením §11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1253/2006, zamítl. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že za "dohodu" předpokládanou zákonem (§15) tu je třeba považovat i usnesení shromáždění společenství vlastníků, přijaté na základě zákonem upraveného a řádně použitého mechanismu hlasování (k hlasu vlastníka jednotky viz zejména §11 odst. 3 citovaného zákona). Jiný (zvlášť vyjádřený) projev shody vůle vlastníků jednotek není při spoluvlastnickém vztahu nezbytný. V této souvislosti odkázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož je hlasování vlastníků jednotek podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů projevem vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky (nález ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 36, č. 49).
Usnesení shromáždění společenství vlastníků ze dne 22. 5. 2003 proto Nejvyšší soud v napadených bodech 2, 3 shledal souladným se zákonem. Vysokou většinou hlasů (91 %) se přítomní dohodli o jiných kritériích rozúčtování nákladů služeb i správy domu, jak to výše příslušná ustanovení zákona o vlastnictví bytů umožňují. Splněn byl nejen požadavek prosté většiny (náklady správy domu), ale i kvalifikované tříčtvrtinové většiny (ceny služeb). Dovolací soud podotýká, že se od odvolacího soudu odlišil zápornou odpovědí na otázku nezbytnosti aplikace vyhlášky č. 85/1997 Sb. s ohledem na jen minoritní zbylý družstevní byt v domě, avšak tato odlišnost nic nezměnila na správnosti ostatních právních závěrů odvolací instance i výroku jeho rozsudku.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu. Domnívá se, že pojmy "dohoda" či "smlouva" mají jasný význam a plně na ně dopadá ustanovení §43 a násl. občanského zákoníku. Projev vůle stěžovatelky při uzavírání smlouvy tak nemůže být nahrazen rozhodnutím jiného orgánu. Ke změně stávajících pravidel by muselo ve smyslu §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů dojít za souhlasného projevu vůle všech účastníků smlouvy. Zákon jiný způsob vyslovení souhlasu v této souvislosti nezná. Vzhledem k tomu, že zákonná povinnost přispívat na náklady spojené se správou domu podle velikosti spoluvlastnického podílu byla bez jejího souhlasu zvýšena, stěžovatelka se cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech garantovaných čl. 11 Listiny. Podle jejího názoru jsou vlastníci bytových jednotek povinni přispívat na správu domu podle velikosti bytu a od toho se odvíjející velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Tento právní názor je údajně podporován i právní doktrínou.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávnost právního posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěly. Spornou otázkou je, zda změnu v rozúčtování předmětných nákladů spojených s užíváním bytu je možné provést na základě usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek, odhlasovaným 91% většinou jeho členů. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Úvaha Nejvyššího soudu, podle níž lze pod pojem dohoda použitý v usnesení §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů podřadit i usnesení shromáždění společenství vlastníků přijaté na základě zákonem upraveného mechanismu hlasování (§11 odst. 3 citovaného zákona), odpovídá závěru Ústavního soudu vyslovenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 646/04. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu