ECLI:CZ:US:2007:2.US.1513.07.1
sp. zn. II. ÚS 1513/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupené JUDr. Jiřím Vyvadilem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007, č. j. 25 Cdo 3405/2006-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 12 Co 462/2005-185, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2005, č. j. 22 C 215/2002-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 (konkrétně výroku I. IV. a V.). Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V rozsáhlé ústavní stížnosti v podstatě namítá neúplnost zjištění skutkového stavu, zejména nejednoznačnost kategorického závěru znalce ohledně příčiny vzniku požáru, neprovedení navržených důkazů, použití nesprávné právní odpovědnosti podle §420 o.z., nesprávný výklad právních předpisů, jakož i nerespektování ustáleného výkladu vztahujícího se k určení počátku běhu promlčecí doby. Dále má za to, že soudy prvního a druhého stupně rovněž pochybily, když poté, co dovodily odpovědnost stěžovatelky za škodu, nezkoumaly podle §150 o.z. (správně §450 o.z.), zda vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodných, není na místě náhradu škody přiměřeně snížit. Nejvyšší soud pak dle stěžovatelky pochybil, když námitky právního charakteru pokládal za námitky týkající se hodnocení skutkového stavu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje i ve "svévolném" rozhodnutí soudu o změně žaloby.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 22 C 215/2002, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 8 uložil stěžovatelce rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 22 C 215/2002-163, povinnost zaplatit žalobci K. D. 167.800,-Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I., žalobu ohledně části požadovaného úroku zamítl (výrok II.), řízení v části žaloby, dle níž měla být stěžovatelka povinna žalobci zaplatit částku 52.200,- Kč s přísl. úrokem z prodlení zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.). Dovodil, že za škodu na majetku žalobce (vzniklou požárem v obytném přívěsu stěžovatelky v důsledku zahoření od svítící lampičky, který se následně rozšířil a zničil dva přívěsy žalobce a jejich vybavení) odpovídá stěžovatelka podle ustanovení §420 odst. 1 o.z., neboť zaviněně ve formě nevědomé nedbalosti porušila povinnost generální prevence dle §415 o.z. a obecnou prevenční povinnost dle ustanovení §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Námitku promlčení neshledal důvodnou, když žalobce se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděl poprvé až z usnesení policejního orgánu o odložení věci a žalobu tedy podal před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.
O odvolání stěžovatelky rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 12 Co 462/2005-185, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, že "jde o řešení právních otázek, a to zásadního významu, neboť soud aplikoval konkrétní právní normu na jím zjištěný skutkový stav a z tohoto nesprávně dovodil skutkové zjištění, z čěhož následně určil povinnost dovolatelky podle občanského zákoníku, specifikované v napadeném rozhodnutí". Stěžovatelka v dovolání vyslovila také nesouhlas se závěrem o počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty, když dle ní žalobce o tom, kdo za škodu odpovídá, věděl od jejího vzniku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2007, č. j. 25 Cdo 3405/2006-204, odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci a uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř. přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná.
Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o.s.ř.) je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o.s.ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07).
V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatelka soudům obou stupňů vytýkala, že z provedených důkazů nezjistily správně skutkový stav věci, že některé navrhované důkazy neprovedly, a následně věc nesprávně právně posoudily. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatelka tím ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci, kdy předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí (týká se to jak předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu tak i uplatněné námitky promlčení), aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam pro rozhodnutí ve věci i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Lze uzavřít, že stěžovatelka způsobem, kterým v dovolání napadla rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Stěžovatelka ostatně žádné konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak žádná ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů obou stupňů, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Pokud jde o tato rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ stěžovatelčina dovolání, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce, tj. od 19. 4. 2006. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 13. 6. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelkou evidentně dodržena (srov. usnesení III. ÚS 510/06 ze dne 26. 4. 2007, IV. ÚS 804/07 ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu