ECLI:CZ:US:2007:2.US.1569.07.1
sp. zn. II. ÚS 1569/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. P.,zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Lorecká 465, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 977/2006-167, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č. j. 22 Co 263/2005-, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 1. 2005, č. j. 11 C 38/2002-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 36 Listiny i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 11 C 38/2002, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Kutné Hoře zamítl rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 11 C 38/2002-125, žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala určení, že je vlastníkem celku parcely ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru č. 491/2 v obci a k. ú. Žleby. Zjistil, že stěžovatelka jako nezletilá nabyla trhovou smlouvou z r. 1937 do vlastnictví parcelu č. 490/3 v tamním katastrálním území, kterou do její zletilosti obhospodařovali jako pole její rodiče spolu s navazující pozemkovou parcelou č. 491/2, která ale předmětem trhové smlouvy nebyla. Pole obhospodařoval otec stěžovatelky až do své smrti v r. 1969, poté na něm hospodařil do r. 1973 bratr stěžovatelky s jejím souhlasem a od r. 1974 pokračovala v hospodaření stěžovatelka. Sporný pozemek nabídly jeho spoluvlastnice jako dar státu, který jejich nabídku v r. 1962 přijal. Posléze jej nabyl do vlastnictví žalovaný kupní smlouvou, uzavřenou s Pozemkovým fondem v r. 2002 a jako vlastník byl zapsán do katastru nemovitostí. Parcela stěžovatelky má výměru 1633 m2, sporný pozemek 1575 m2. Soud s přihlédnutím k právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době dle zákona č. 946/1811 Sb. (dále jen o.z.o.), zákona č. 141/1950 (dále jen s.o.z.) a zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen o.z.) a s odkazem na skutkové okolnosti dospěl k závěru, že stěžovatelka vlastnictví sporného pozemku nevydržela, neboť nešlo z její strany o oprávněnou držbu, přičemž subjektivní víra o oprávněnosti držby k nabytí vlastnictví vydržením nepostačuje.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č. j. 22 Co 263/2005-136, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Dovolání, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 977/2006-167, odmítl jako nepřípustné s tím, že napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelka napadla všechna tři rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Poukazuje na to, že v průběhu řízení před obecnými soudy argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, v němž se soud zabýval držbou a vydržením za účinnosti o.z.o. a s.o.z., a dovozoval neexistenci povinnosti nabyvatele přesvědčit se o výměře nabývaných pozemků, naproti tomu žalovaný poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, jakož i na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která ve vztahu k posouzení oprávněnosti držby především akceptují poměr výměry pozemků, o jejichž držbu jde, k výměře vlastněných pozemků. Tato rozhodnutí, z nichž vycházel soud prvního stupně i Nejvyšší soud, však dle stěžovatelky řešila otázku nabytí držby a vydržení za účinnosti o.z. Soudy se ovšem zjevným nesouladem uvedeného právního názoru s právním názorem vysloveným v dřívějším judikátu, nezabývaly. Nejvyšší soud měl dle stěžovatelky postoupit věc Velkému senátu. Protože tak neučinil, došlo k protiústavnímu odnětí stěžovatelky zákonnému soudci. Odvolací soud se nadto neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a dospěl k jinému závěru. Dovodil, že lze předpokládat, že rodiče stěžovatelky se před uzavřením trhové smlouvy seznámili s výměrou nabývané parcely, a že otec stěžovatelky jako starousedlík nepochybně znal právní poměry předmětných pozemků. Uvedené domněnky ovšem nemají dle stěžovatelky oporu v provedeném dokazování. Tím se odvolací soud vyhnul posouzení právní otázky, která byla předmětem sporu. Stěžovatelka zdůraznila, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem (o.z.o.) řešil otázku možnosti nabytí držby nezletilým a otázku neoprávněnosti držby a v rozporu se s.o.z. dospěl k závěru, že zákon vylučoval možnost vydržení vlastnického práva k pozemkům ve státním vlastnictví. I další jeho závěry jsou v rozporu s judikaturou. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se odmítl zabývat otázkou, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem a judikaturou, když uvedl, že případná důvodnost těchto námitek stěžovatelky by na výsledku řízení nemohla nic změnit. Tím se fakticky ztotožnil s argumentací soudu I. stupně, nikoli se závěry soudu odvolacího, k nimž nezaujal žádné stanovisko.
Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje i v tom, že soud I. stupně bez jakéhokoli odůvodnění odmítl provést navržené důkazy výslechem svědků R. H., M. Š. a K. L. k objasnění okolností nabytí držby, a tuto vadu nenapravil ani soud odvolací.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Kutné Hoře uvedl, že sice ve svém rozsudku nezdůvodnil, proč nevyslechl navržené svědkyně, poukázal však na to, že o důkazech rozhodl při jednání dne 25. 1. 2005, svůj postup zaprotokoloval a dle běžné praxe odůvodnil ústně. Z rozsudku pak vyplývá, že dokazování proběhlo v rozsahu nutném pro posouzení věci, což znamená, že další navržené důkazy měly prokázat jen to, co nebylo pro věc rozhodné. Dále vysvětlil, že se řídil novějším a obecnějším judikátem Nejvyššího soudu. Ve starším rozhodnutí, na něž odkazuje stěžovatelka, nadto byla posuzována jiná situace. Domnívá se, že není na závadu, když použitý judikát nevychází z doby účinnosti o.z.o. či s.z.o., neboť obsah institutu vydržení zůstával nezměněn. Znovu opakuje argumenty, užité v odůvodnění rozsudku, o jehož správnosti je přesvědčen. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Popřel údajné rozpory v judikatuře dovolacího soudu, když podle konstantní judikatury sice lze vydržet i pozemek, u kterého není držitel zapsán jako vlastník s tím, že jeho dobrou víru nevylučuje skutečnost, že neporovnal stav katastru nemovitostí se skutečným stavem, je ovšem otázka, kde jsou hranice omluvitelného omylu. Jde tu v podstatě o úvahu soudu, která musí být řádně odůvodněna, a kterou dovolací soud přezkoumá, jen je-li zjevně nepřiměřená. Kritéria, stanovená v judikatuře dovolacího soudu jsou jen pomocná. Vzhledem k podobnému obsahu příslušných ustanovení se tato pravidla uplatní v zásadě jak pro oprávněnou držbu po 1. 1. 1950 až dodnes, tak i pro poctivou držbu podle o.z.o. V dané věci nebylo zjištěno nic, co by stěžovatelku opravňovalo k oprávněné držbě dalšího pozemku o téměř stejné výměře jako byl ten, který skutečně vlastnila.
Ve stanovisku k vyjádření účastníků řízení stěžovatelka zopakovala argumenty, pro něž je přesvědčena o důvodnosti své ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatňovala v dovolání. Ústavní soud ve své stabilní judikatuře zdůrazňuje, že otázka posouzení a výkladu podústavního práva, včetně otázky přípustnosti dovolání zásadně přísluší obecným soudům, resp. v prvé řadě soudům nejvyšším. Ústavní soud si neosobuje právo do této kompetence zasahovat. Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval a dostatečně podrobně vysvětlil, proč napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu. Lze s ním souhlasit v tom, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže v dovolání nastolená otázka byla v minulosti vyřešena ustálenou judikaturou. Tak tomu je i v projednávaném případě, kdy šlo o to, že stěžovatelka se spolu s pozemkem v jejím vlastnictví chopila držby sousedního pozemku, jehož výměra byla téměř stejná jako pozemku v jejím vlastnictví. Dovolací soud zaujal názor, že vzhledem k tomu, že tu nebyly okolnosti, umožňující její skutkový omyl ohledně rozdílu výměry vlastněného a skutečně drženého pozemku omluvit, nemohla být oprávněnou držitelkou sporného pozemku, a tudíž jej nemohla vydržet. Tento svůj názor opřel o konstantní judikaturu. Proti jeho závěrům nelze mít z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
Ústavní soud připomíná, že právě Nejvyšší soud zajišťuje zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sjednocuje judikaturu v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl.
Pokud stěžovatelka spatřuje svévoli soudu prvního stupně a posléze i soudu dovolacího v tom, že použily judikát, který se údajně na její případ nevztahuje, nelze jí přisvědčit. Je pravdou, že stěžovatelkou uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 837/98, reaguje na podmínky vydržení za účinnosti o.z.o. a s.z.o., zatímco soudy aplikovaný judikát, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, se týká vydržení za současného o.z. Na druhé straně však je nutno mít na zřeteli, že obsah příslušných ustanovení, upravujících institut vydržení v o.z.o, s.z.o. i o.z., byť jinak textově vyjádřený, je obdobný (liší se toliko délkou vydržecí lhůty), takže kritéria, stanovená v novějším judikátu, lze použít i na případy vzniklé za účinnosti dřívější právní úpravy. Nadto se Ústavní soud nedomnívá, že by novější judikát byl se starším rozhodnutím v rozporu, neboť pro stěžovatelku příznivější judikát vycházel z jiných skutkových okolností případu. Nejvyšší soud tedy neměl důvod předkládat věc k rozhodnutí Velkému senátu a svým postupem neporušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.
Aplikovaný judikát Nejvyššího soudu nepopírá názor stěžovatelky, že může existovat oprávněná držba i "contra tabulas", tedy držba pozemku, který je podle zápisu ve veřejných knihách ve vlastnictví jiné osoby než držitele. To znamená, že lze vydržet i pozemek nebo jeho část, u kterého není držitel zapsán jako vlastník. Jak uvedl Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, týká se to nejčastějšího případu vydržení nemovitostí, kdy nabyvatel pozemku se chopí omylem i držby části sousedního pozemku (může jít o hraniční pruh i o větší část), a tato skutečnost vyjde najevo až po letech. Stanovení hranic takového omluvitelného omylu z hlediska poměru výměry drženého pozemku a skutečně vlastněného pozemku je dáno na úvaze soudu, která ovšem musí být řádně odůvodněna. Pokud v nyní projednávané věci soudy posoudily všechna pomocná kritéria stanovená pro hranice oprávněné držby a zvážily i další okolnosti tohoto konkrétního případu, za nichž byla držba uchopena, a dospěly k závěru, že nejsou dány žádné skutečnosti, které by stěžovatelku opravňovaly k poctivé i oprávněné držbě dalšího pozemku o téměř stejné výměře jako byl ten, který skutečně vlastnila, jejich postupu nelze z hlediska ústavního cokoli vytknout.
Stěžovatelka v této souvislosti Nejvyššímu soudu vytýká, že se věcně nezabýval námitkami, namířenými proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, které bylo odlišné od právních závěrů soudu prvního stupně. Ústavní soud nemůže dát stěžovatelce za pravdu v tom, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce odlišně. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Protože však právní závěry, vycházející z judikátu Nejvyššího soudu, o němž je zmínka v předchozích odstavcích, neshledal komplexní, posoudil věc i z časového hlediska vydržení vlastnického práva stěžovatelkou a i z tohoto hlediska neshledal žalobu důvodnou. Nejvyšší soud, který stejně jako soud prvního stupně vyšel z ustálené judikatury a konstatoval, že zjištěný stav vylučuje poctivou i oprávněnou držbu, proto již nebyl povinen zabývat se dalšími argumenty stěžovatelky, neboť by pro ni nemohly přivést příznivější výsledek řízení. Ze stejného důvodu se námitkami, směřujícími proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem nad rámec posouzení soudu prvního stupně, nezabýval ani Ústavní soud.
Ani námitka o neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů nemůže z ústavního hlediska obstát. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudů vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však svůj postup zdůvodnit (srov. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, nález č. 49). V projednávaném případě sice soud prvního stupně pochybil, když písemně neodůvodnil, proč nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem dalších svědků, toto ovšem učinil odvolací soud, který vysvětlil, že navržené svědkyně by nemohly svými výpověďmi právní posouzení věci zvrátit.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu