ECLI:CZ:US:2007:2.US.16.07.1
sp. zn. II. ÚS 16/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. září 2007 sp. zn. II. ÚS 16/07 ve věci ústavní stížnosti A. O. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2006 č. j. 4 As 23/2006-57, kterým byla odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2006 č. j. 4 As 23/2006-57 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, jehož vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 16. 2. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 298/2005, z něhož zjistil následující:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2005 č. j. 29 Ca 162/2004-24 byl stěžovateli ustanoven zástupce Mgr. F. L. Usnesením ze dne 11. 11. 2005 č. j. 8 Ca 298/2005-38 odmítl Městský soud v Praze žalobu stěžovatele (jež mu byla postoupena jako místně příslušnému Krajským soudem v Brně) proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu proti jeho rozhodnutí ze dne 15. 6. 2004 č. j. 5524/2004-603. Soud v odůvodnění konstatoval, že vztah, jenž je předmětem řízení (mezi poskytovatelem telekomunikační služby a stěžovatelem), má soukromoprávní povahu, a stěžovatel tak měl uplatnit svůj nárok u obecného soudu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále jen "o. s. ř."). Návrh proto odmítl jako nepřípustný dle §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, (dále též jen "s. ř. s.") a stěžovatele poučil o jeho právu domáhat se svého práva u okresního (obvodního) soudu.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel kasační stížností. Jeho podání ovšem nenaplňovalo náležitosti předvídané soudním řádem správním, a proto byl vyzván k jeho doplnění, a to usnesením doručeným Mgr. L. Vzhledem k tomu, že návrh ve stanovené lhůtě doplněn nebyl, Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným usnesením ze dne 13. 11. 2006 č. j. 4 As 23/2006-57 odmítl.
Stěžovatel napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že mu uvedený soud odepřel právo na soudní přezkoumání věci. K porušení zákonnosti došlo již rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 6. 2004 č. j. 5524/2004-603 a ze dne 5. 12. 2003 č. j. 174752/2003-6371, který dal opakovaně za pravdu poskytovateli telekomunikačních služeb oproti stěžovateli, přičemž stěžovatel se domnívá, že mu mělo být dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bezplatně poskytováno podrobné vyúčtování, z něhož by plynulo, za jaké konkrétní služby účtuje poskytovatel požadovanou částku. Nesprávnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel spatřuje v tom, že vzhledem ke své povaze nepřímo přisvědčilo předchozím rozhodnutím správních orgánů. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rovněž "ve světle předcházejících rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005 č. j. 8 Ca 298/2005-38 a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu obou stupňů". Dále namítá, že ustanovení zástupce, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (viz výše), se vztahuje toliko na řízení před správním soudem v prvním stupni, a nikoli i na řízení o kasační stížnosti, které je řízením samostatným, v němž musí být stěžovatel zastoupen advokátem. Ten však zastoupen nebyl, neboť ustanovení zástupce se na toto řízení nevztahovalo a žádná plná moc dokládající zastoupení Mgr. L. ke kasační stížnosti přiložena nebyla. V kasačním řízení tak byly nesprávně doručovány písemnosti (výzva k doplnění kasační stížnosti, rozhodnutí) Mgr. L.
K dalším podáním sepsaným stěžovatelem, a nikoliv jeho zástupkyní, Ústavní soud nepřihlížel.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Přípisem ze dne 22. 5. 2007 Nejvyšší správní soud sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Poukazuje na to, že právní zástupce byl stěžovateli ustanoven "k ochraně zájmů žalobce v této věci", což vyložil tak, že to svým rozsahem pokrývá i řízení o kasační stížnosti. Mgr. L. zastupování nijak nerozporoval. Za dané situace tak byla správně výzva i konečné rozhodnutí zasíláno k rukám tohoto advokáta a vady kasační stížnosti nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podle §35 odst. 7 (nyní odst. 8) s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
Vzhledem k tomu, že postavení takového zástupce není dále v soudním řádu správním specifikováno, Ústavní soud má za to, že je nutno podle §64 s. ř. s. přiměřeně použít ustanovení §31 odst. 1 o. s. ř., dle něhož má ustanovený zástupce stejné postavení jako zástupce na základě plné moci. Podle §28 odst. 6 o. s. ř., nevyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena.
V projednávaném případě byl stěžovateli ustanoven zástupce (advokát Mgr. L.) usnesením ze dne 15. 4. 2005 č. j. 29 Ca 162/2004-24, v řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu "k ochraně zájmů žalobce v této věci". Dle názoru Ústavního soudu nelze z daného usnesení dovozovat, že by měl být v něm určený advokát zavázán i k zastupování žalobce po právní moci rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. Jelikož tedy z daného usnesení "nevyplývá nic jiného", skončilo zastoupení na jeho základě právní mocí usnesení Městského soudu v Praze, jímž se rozhodovalo o žalobě stěžovatele, tj. dnem 15. 11. 2005.
Dne 26. 11. 2005 podal žalobce kasační stížnost, v níž sice uvádí, že je právně zastoupen Mgr. L., nicméně toto podání zjevně sepsal a podepsal sám, a skutečnost, že je právně zastoupen, jak ostatně obligatorně vyžaduje ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. pro řízení o kasační stížnosti, doložena jakkoli nebyla (a jak plyne z výše uvedeného, nebyla pokryta ani usnesením o ustanovení zástupce ze dne 15. 4. 2005).
Za dané situace měl být sám stěžovatel adresátem výzvy k doplnění své kasační stížnosti a odstranění vad v podobě absence právního zastoupení. Městský soud v Praze však výzvu doručil pouze Mgr. L., který stěžovatele v dané době zřejmě nezastupoval, resp. soud neměl pro takový postup jakýkoli zákonný důvod. Nedostatky kasační stížnosti nebyly odstraněny, aniž k tomu ovšem byl stěžovatel řádně vyzván. Pokud za dané situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl, je jeho rozhodnutí zjevným porušením práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud podotýká, že v této konkrétní věci vzal v úvahu dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu, a nemohl přihlédnout k informaci zástupkyně účastníka při jednání dne 13. 9. 2007 o tom, že ustanovení zástupce je nyní řešeno rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jinak.
Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, neboť již s ohledem na výše uvedené napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2006 č. j. 4 As 23/2006-57 po provedeném řízení zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].