ECLI:CZ:US:2007:2.US.1605.07.1
sp. zn. II. ÚS 1605/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. B., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Spálená 10, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. 58 Co 102/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2006 sp. zn. 23 C 59/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 20 053 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně z částky 18 983 Kč od 18. 3. 2004 do 8. 6. 2004 a 2% úrokem z prodlení z částky 22 053 Kč od. 9. 6. 2004 do zaplacení. Žalované částky se stěžovatel domáhal z titulu odpovědnosti žalovaného za vady díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo. Stěžovatel u žalovaného uplatnil svá práva z odpovědnosti za vady, a to nárok na odstranění vad díla opravou a dále nárok na slevu z ceny díla s tím, že pokud žalovaný nemůže odpovědnostní nároky akceptovat, odstupuje stěžovatel od smlouvy a požaduje vrácení zaplacené ceny. Soud I. stupně žalobu stěžovatele zamítl s tím, že od smlouvy neodstoupil v souladu s ust. §350 odst. 2 obch. zákoníku, neboť právo odstoupit od smlouvy je vázáno na poskytnutí dodatečné lhůty k odstranění vad. Soud potom uzavřel, že žalovanému dosud neuplynula lhůta k řádnému provedení díla, a proto je žalobu nutno, s ohledem na absenci platného odstoupení od smlouvy, hodnotit jako předčasnou. Na základě odvolání stěžovatele přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně a konstatoval, že si soud pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s právním názorem obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti opakuje argumenty použité již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Zejména namítá, že soudy neprávně aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, z jejichž znění nelze vysledovat, že by byl povinen stanovit zcela konkrétní lhůtu k odstranění vad. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudů jsou zatížena přílišným formalismem a došlo k neúměrně restriktivnímu výkladu práva.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, bylo provedeno dostatečné dokazování a zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení ústavně zaručených práv tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty nebo byly získány v rozporu s procesními předpisy, příp. že by došlo k svévolnému hodnocení důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí je transparentní (uvádí, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny). Ústavní soud v něm neshledává prvky libovůle či porušení procesních předpisů při hodnocení důkazů. Ústavní soud má tedy za to, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Závěrem je Ústavní soud nucen konstatovat, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud vyhovět stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení (§62 odst. 4 cit. zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu