ECLI:CZ:US:2007:2.US.1681.07.1
sp. zn. II. ÚS 1681/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Krlínem, advokátem se sídlem České Budějovice, Zeyerova 32, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007, č. j. 1 Co 19/2007-63, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, č. j. 34 C 79/2006-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2, 3, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), ve spojení s čl. 10 Ústavy.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 79/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, č. j. 34 C 79/2006-41, žalobu stěžovatele, aby žalovanému MAKRO Cash a Carry ČR, s.r.o., bylo uloženo vrátit stěžovateli zákaznickou kartu č. 1113369670 a umožnit mu nerušený výkon zákaznických práv (odst. I. výroku), zaslat mu dopis s omluvou ve znění uvedeném v odst. II. výroku, a zaplatit mu 20.000,- Kč (odst. III. výroku). V odst. IV. rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že v dané věci se nejedná o protiprávní zásah do práv stěžovatele chráněných §11 o.z., neboť oprávnění k zablokování a následnému odnětí zákaznické karty stěžovatele (poté, co dne 9. 7. 2005 pronesl bez zaplacení přes pokladnu prodejny žalovaného šňůrku na brýle) vyplývá z obchodního vztahu účastníků, navázaného v souvislosti se žádostí stěžovatele o vystavení zákaznické karty.
O odvolání stěžovatele rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č. j. 1 Co 19/2007-63, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na svých námitkách ohledně platnosti smlouvy, kterou uzavřel se žalovaným, s nimiž se obecné soudy nevypořádaly. Odůvodnění obou rozsudků označuje v tomto směru za nepřezkoumatelná. Uvádí, že smlouva sestávala z přihlášky, v níž byl v podstatě jen odkaz na všeobecné podmínky, které nebyly v prodejně vyvěšeny, a nadto trpěly podstatnými vadami. Pochybení spatřuje i v tom, že nebyl proveden důkaz výslechem člena ochranky žalovaného a neprovedlo se místní šetření v prodejně k indiskrétnosti jednání žalovaného. Oba soudy dle něj ignorovaly jeho tvrzení, že pokud se domáhal ukončení blokace zákaznické karty a jejího vrácení, má tento požadavek povahu satisfakce a opatření k odstranění věcné příčiny nezákonného zásahu do osobnostních práv, za který považuje indiskrétní projevy "blokace". Má za to, že míra ignorace k elementárním pravidlům soudního řízení - např. hodnocení důkazů, skutková zjištění, zjištění právního základu, alespoň stručné odůvodnění závěrů soudu vč. vypořádání se s hlavními argumenty účastníka - dosáhla v tomto případě značné míry. Uvádí, že od počátku žalovanému vytýkal, že nikde ve smlouvě ani všeobecných podmínkách nespecifikuje, co rozumí pod pojmem blokace zákaznické karty, jak se takové opatření projevuje a jaké má časové omezení. Nemohl tak vyslovit platný souhlas s omezením svých osobnostních práv. Žalovaný jej ani neseznámil se skutečností, že blokuje jeho zákaznickou kartu, což stěžovatel zaregistroval až z vnějších projevů v prodejně žalovaného. O blokaci jej informoval až na základě písemného dotazu zaměstnanec žalovaného J. T., který mu sdělil, že tak bylo učiněno na základě interní směrnice. Stěžovatel má tedy za to, že nevyslovil souhlas s omezením svých osobnostních práv .
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ochrany práv chráněných ustanovením článku 10 Listiny a obdobně i článku 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, která se dále promítá do ustanovení §11 a násl. o.z. je třeba se dovolávat zákonem stanoveným postupem u nezávislých soudů, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy). Porušení práv plynoucích z čl. 10 Listiny by tak v daném případě bylo možno dovozovat pouze v případě, že by obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadami stanovenými v hlavě páté Listiny, upravující právo na soudní ochranu.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení §11 a §13 o.z. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Těžiště argumentace obecných soudů, jež vedla k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, spočívá v tom, že skutek, který je předmětem sporu, tedy zablokování a následné odnětí zákaznické karty a okolnosti, týkající se odblokování karty, není neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení §11 o.z., ale jde o zásah týkající se obchodního vztahu stěžovatele a žalovaného, navázaného na základě žádosti stěžovatele o vystavení zákaznické karty.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k přípustnému zásahu do všeobecného osobnostního práva fyzických osob může dojít buď v případech stanovených zákonem nebo z vůle dotčené fyzické osoby, tj. na základě jejího svolení. Pokud je tedy dodržen jeden z těchto předpokladů, nejedná se o zásah neoprávněný. Oprávnění žalovaného blokovat kartu, resp. odebrat ji, i dle názoru Ústavního soudu vyplynulo ze Všeobecných a zvláštních podmínek žalovaného, na něž odkazovala žádost o vystavení zákaznické karty, a jejichž akceptaci stěžovatel stvrdil svým podpisem. Bylo na něm, aby se s podmínkami vzájemného smluvního vztahu fakticky seznámil. Pokud tak neučinil, nemůže nyní argumentovat tím, že nebyly v prodejně vyvěšeny. Je evidentní, že stěžovatel sjednané obchodní podmínky porušil způsobem popsaným v odůvodnění napadených rozsudků, což ani sám nezpochybňuje. Nemůže proto žalovanému vytýkat, že se následně zachoval způsobem, předvídaným v těchto obchodních podmínkách a že mu zákaznickou kartu blokoval a posléze odňal. Jak uvedl soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozsudku, postup žalovaného nelze považovat za protiprávní zásah do osobnostních práv stěžovatele, ale jedná se o legitimní ochranu majetku a práv žalovaného.
Pokud stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly s tvrzenou neplatností smlouvy a neprovedly jím navrhované důkazy, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se soud s uvedenými námitkami dostatečně vypořádal. To platí i v případě dalších argumentů obsažených v ústavní stížnosti (týkajících se zejména tvrzené indiskrétnosti při blokaci karty), neboť obdobné námitky stěžovatel uplatnil i v podaném odvolání a odvolací soud na ně reagoval.
Lze uzavřít, že náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodněný závěr obecných soudů o tom, že v případě stěžovatele nebyl prokázán protiprávní zásah do jeho osobnostních práv, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu