ECLI:CZ:US:2007:2.US.1688.07.1
sp. zn. II. ÚS 1688/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Lubošem Bernatíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2006 č.j. 23 C 42/2005 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2007 č.j. 1 Co 221/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými mu bylo uloženo zaplatit žalobci 75 000 Kč, zajistit v denících a na webových stránkách uvedených v bodě II. rozsudku krajského soudu omluvu žalobci a zaplatit náhradu nákladů obou řízení.
Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi a námitkami, které v řízení vyšly najevo, resp. byly stěžovatelem uplatněny, a jejich hodnocení je v rozporu s právními předpisy. Soudy nepřihlédly k okolnosti, že bezprostředně po hokejovém utkání, které proběhlo dne 1. 4. 2005, stěžovatel dne 4. 4. 2005 učinil prostřednictvím tisku prohlášení, v němž výslovně uvedl, že o přijetí úplatku nic konkrétního neví a svým výrokem chtěl pouze po zápase v danou chvíli vyjádřit přesvědčení, že žalobce P. B. (dále jen žalobce) rozhodoval předmětné utkání podjatě. S tímto tvrzením stěžovatele se soudy měly vypořádat jak ve vztahu k výroku, kdy se mu ukládá omluva, tak ve výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s rozhodnutím soudu, kterým byl zavázán k úhradě nákladů řízení. Je přesvědčen, že ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. bylo aplikováno nesprávně, neboť žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy v penězích v nepřiměřené výši 1 000 000 Kč, přičemž mu byla přiznána pouze částka 75 000 Kč. Výrokem o náhradě nákladů řízení tak došlo zcela transparentně k porušení odst. 3 §142 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a z nich vyvozenými právními závěry. Pokud se však stěžovatel (pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Předmětem sporu u obecných soudů byla žaloba na ochranu osobnosti, jíž se žalobce domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy za vulgární a hanlivé výroky, jichž se stěžovatel vůči němu, jako hlavnímu rozhodčímu v extralize ledního hokeje, dopustil po skončení utkání dne 1. 4. 2005. Soud prvého stupně nevyhověl návrhu žalobce v části, jíž se domáhal uložení povinnosti stěžovateli zdržet se hanlivých výroků (zásah již byl dokonán a nehrozí konkrétní nebezpečí opakování v budoucnu), částečně vyhověl návrhu na uveřejnění omluvy, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč a náklady řízení ve výši 75 002 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvého stupně ohledně morální satisfakce a jeho rozhodnutí změnil, pokud jde o výši náhrady nemajetkové újmy, kterou s přihlédnutím k finančnímu sankcionování stěžovatele ze strany příslušných orgánů extraligy ledního hokeje shledal jako přiměřenou ve výši 75 000 Kč. Rovněž přiznal žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 30 114 Kč.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, zejména výslechem řady svědků, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav opravňující soudy ve věci rozhodnout. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že na rozdíl od tvrzení stěžovatele se soudy při hodnocení provedených důkazů zabývaly i tím, nakolik mohlo tiskové prohlášení učiněné stěžovatelem po jeho hanlivém vyjádření, jež bylo předmětem žaloby, zmírnit negativní dopad předmětných výroků do sféry ochrany osobnostních práv žalobce (str. 7 a 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě) a dospěly k závěru, že stěžovatel v tiskovém prohlášení pouze pozměnil obsah použitých výrazů a slovních spojení, přičemž tato okolnost nemohla zvrátit existenci předchozích výroků, kterými jednoznačně došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce. Obecné soudy v odůvodnění dostatečně podrobně a srozumitelně rozvedly, z jakých důvodů a v jakém rozsahu uvěřily tvrzení žalobce (prokázanému svědeckými výpověďmi) ohledně vulgárních a znevažujících výroků, jež stěžovatel vůči žalobci pronesl, rovněž uvedly, proč nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele o podplácení žalobce a proč, zejména s ohledem na intenzitu vulgarity, nelze výroky považovat za kritiku, jež by měla být s ohledem na postavení žalobce jako osoby veřejně činné akceptována, ani brána jako hodnotící úsudek a podezření ve vztahu k špatnému výkonu rozhodčího. Soudy přihlédly i k následkům neoprávněného zásahu v oblasti osobního života žalobce, v zaměstnání, v profesní kariéře rozhodčího a dopadu na veřejnost. Právní závěry obecných soudů, dle nichž došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, a přísluší mu proto jak morální satisfakce, tak náhrada nemajetkové újmy, jsou logicky a vyčerpávajícím způsobem zdůvodněny, vycházejí ze skutkových zjištění a nejedná se tedy o situaci, kdy by byla namístě kasace napadených rozhodnutí z důvodu, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Jako neústavní nebyl shledán ani výrok o nákladech řízení. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Ústavní soud dospěl k závěru, že o takový případ se však v dané věci nejedná. Obecné soudy při posuzování povinnosti k úhradě nákladů ve vazbě na úspěšnost sporu nesporně vycházely z kontextu projednávaného sporu a jeho povahy a jejich závěr o možnosti aplikace ust. §142 odst. 3 o.s.ř. v daném případě Ústavní soud nepovažuje za projev svévole, či za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
S ohledem na charakter námitek uplatněných v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že se stěžovatel dopustil výroků, jimiž došlo k zásahu do osobnosti žalobce, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se soudy náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu