ECLI:CZ:US:2007:2.US.1744.07.1
sp. zn. II. ÚS 1744/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007 č.j. 26 Co 92/2007-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 15 C 148/2004 a současně uložil stěžovateli nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 971,50 Kč.
Rozsudkem okresního soudu byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni příspěvek na výživu ve výši 5 700 Kč za období od 21. 2. 2003 do 21. 2. 2005 v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč a částku 14 210,50 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Stejným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 17 724,50 Kč, dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mělníku soudní poplatek ve výši 795 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti části odůvodnění odvolacího soudu, v němž se uvádí, že v případě stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky (§30 o. s. ř.) pro ustanovení zástupce, neboť nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz rozhodnutí KS v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 26 Co 84/2006-108, jímž bylo osvobození od soudních poplatků stěžovateli odňato). Na základě cit. rozhodnutí pak rozhodl krajský soud dne 28. 2. 2007 usnesením č. j. 26 Co 92/2007-154 i o zrušení usnesení okresního soudu o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel podal proti zmíněnému usnesení samostatnou ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 764/07, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel napadá meritorní rozhodnutí krajského soudu z toho důvodu, že nebyl v odvolacím řízení zastoupen, přičemž odvolací soud výslovně požádal, aby s rozhodnutím ve věci vyčkal rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 764/07. Podstatná část argumentace ústavní stížnosti tak směřuje proti rozhodnutí o zrušení usnesení okresního soudu o ustanovení zástupce.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 764/07 byla již usnesením ze dne 27. 9. 2007 odmítnuta, Ústavní soud v nyní projednávané věci odkazuje na odůvodnění cit. usnesení a na právní závěry z něj vyplývající, aniž by je bylo nutno znovu opakovat.
K námitkám stěžovatele, směřujícím proti meritornímu rozhodnutí o návrhu žalobkyně, které se dotýkají výše přiznaného příspěvku na náklady spojené s těhotenstvím, slehnutím a pořízením výbavičky pro dítě, je třeba konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03). Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele se týkají výše částek přiznaných žalobkyni, a tedy právě a pouze aplikace jednoduchého práva, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soudy provedly dostatečné dokazování a zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení ústavně zaručených práv tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty nebo byly získány v rozporu s procesními předpisy, příp. že by došlo k svévolnému hodnocení důkazů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je transparentní, uvádí, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny. Ústavní soud v něm neshledává prvky libovůle či porušení procesních předpisů při hodnocení důkazů. Ústavní soud má tedy za to, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu